Stalo se to mnoha z nás: přijedeme na neznámé místo, a máme dojem, že jsme tu již někdy byli. Nebo kolem nás proudí nějaký děj a my si říkáme: „Tuhle situaci jsem už někdy zažil.“ Je to sice pocit pro nás neobvyklý, někdy i nepříjemný či až trochu děsící, ale z hlediska obecného to nic nadpřirozeného není. Tomuto jevu se dostalo i odborného názvu – déjà vu. Výraz pochází z francouzštiny, proto se vyslovuje dežaví. Je to pojem u oblasti psychologie a označuje pocit „již viděného“ nebo přesněji „již viděné“.
„To jsem už někdy někde viděl…“
Jev zvaný déja vu, který uznávají psychologové, představuje pocit již viděného, prožitého, a nebo vyvolání obrazu, který bude bezprostředně nadcházet.
- Příklad: Jsme v cizím městě, kde jsme spolehlivě nikdy předtím nebyli. A najednou nám připadá, že místo, kde se právě nalézáme, dobře známe. Víme, že za rohem zabočíme do uličky a na jejím konci stojí kostel. A on tam opravdu stojí.
Uvádí se, že francouzského termínu „déja vu“ (již viděné, čti dežaví)) jako první použil francouzský učenec Emil Boirac (1851 – 1917).
- V minulosti byl pocit déja vu odborníky vysvětlován jako jev patologický – co by projev „choré“ nebo alespoň narušené mysli.
- V současné době již je (pro většinu lidí naštěstí) na stavy déja vu pohlíženo jako na něco naprosto běžného (i když ne ještě přesně vysvětlitelného).
Podle sledovaných údajů se pocit déja vu dostavuje víc:
- mladším než starším osobám,
- lidem s vyšším vzděláním,
- těm, kdo hodně cestují,
- ale rovněž mají dost rozvinutou fantazii.
- Uvádí se, že jej alespoň jednou v životě pocítily dvě třetiny dospělých.
- Někoho o zážitku vyprávět slyšel určitě každý dospělý.
Co se o déja vu říkalo?
Některé nevědecké názory hovoří o pocitu déjà vu jako:
- o projevu reinkarnace, vzpomínek z minulých životů.
- Jiné jako v některé buňce geneticky zakódovanou vzpomínku nějakého našeho předka, tedy o zážitek geneticky „poděděný.“
- Někdy býval pocit déja venevědecky vysvětlován jako vzpomínka na zapomenuté sny.
Věda a pocot déja vu
Pocit déja vu je ale i předmětem seriozních výzkumů odborníků na lidskou psychiku, a to z celého světa. Protože se ale pocit déja vu u pokusných osob nedá uměle navodit, přicházejí výsledky výzkumů pomalu a podle publikovaných slov samotných vědeckých pracovníků jsou nejisté. (Výzkumem se zabýval například psychiatr Alan Brown ze Southern Methodist University v texaském Dallasu.)
- Pocit déjà vu může být někdy vyvolán epilepsií spánkového laloku nebo i jen jeho nestabilitou. Tento stav bývá někdy laikům vysvětlován jako „malá elektrická bouře v mozku“, která nabudí mozková centra. V takových případech se někdy dostavuje odlišné smyslové vnímání popisované jako „odstup od těla“, a nebo pocit déja vu – člověk se ocitne v situaci či prostoru, o nichž si myslí, že už je zažil, zná je, i když prokazatelně tomu tak nemůže být.
- Tento stav ale podle odborníků není pro vznik pocitu déja vu nezbytný. Může vzniknout i v mozku naprosto „čilém“, ve kterém náhodně došlo mezi buňkami – když už používáme elektrotechnickou terminologii – ke „krátkému spojení“. Odborníci takový „kraťas“ přirovnívají k jiným mimovolním příhodám, které se nám běžně stávají v jiných tělních partiích a jímž nepřikládáme žádnou důležitost – třeba ke svalovým záškubů, tikům v oku a podobně. Když se ale stane něco nezvyklého v mozku, věnujeme tomu větší pozornost.
- Další vysvětlení déja vu nabízejí neurologové. Vysvětlují, že se může jednat o určité zpomalení v přenosu části viděného obrazu, který do mozkového centra přichází později než by měl. A prodleva může být třeba i několikaměsíční. Opožděný signál pak mozek nedokáže přiřadit ke „střípkům“, které dorazily včas a složily se v obraz, ale zařazuje jej jako nový, který ovšem mozek doplní střípky rychlejšími a člověk má pocit, že znovu viděl to, co již jednou viděl. Zpoždění přenosu může zapřičinit víc vnitřních i vnějších faktorů: únava, krátká nemoc a podobné přechodné stavy.