Dechovka je označení pro druh hudebního tělesa s typickým složení, kde převládají dechové nástroje. Někdy se uvádí, že je dechovka hudební žánr. Ale to není „šťastný“ výklad pojmu dechovka, protože dechový orchestr může hrát různé hudební žánry. Rovnítko se nemůže klást ani mezi pojmy dechovka = lidovka, protože mnohé dechové orchestry hrají skladby na hony vzdálené „lidovosti“. Vždyť i českou státní hymnu v životě slýcháme nejčastěji v provedení nějakého dechového orchestru.
Dechovka znamená dechová „muzika“
Výraz dechovka vznikl jako hovorové označení pro dechovou hudbu. Ovšem tady je třeba vzít v potaz to, co je v tomto případě míněno slovem „hudba“.
Hudba je jedním ze synonym pro hudební těleso. Rovněž lze použít výrazu kapela, muzika. Ty však byly v minulosti chápány jako nespisovné, hovorové.
Výrazu hudba ve smyslu hudebního tělesa se používá stále. Když jdeme na ples, ptáme se: „Jaká hudba tam bude hrát?“ A nemyslíme tím žánr, ale název skupiny (hudební), kapely. Výrazu hudba se používá například i v armádě: posádková hudba, čímž se rozumí vojenský orchestr (a v tomto případě se skoro vždy jedná o kapelu dechovou).
Dechovka není lidovka
Představa někoho, že dechovka hraje pouze tak zvanou lidovou hudbu, je celkem pochopitelná.
Samostatnou kapitolou by byla historie dechové hudby u nás, v níž by bylo třeba uvést, že první dechovky se začaly na českém venkově objevovat asi v první polovině 19. století a že jejich nástrojové obsazení vycházelo z tehdejších možností na venkově:
- muzikanti byli bez hudebního vzdělání,
- nástroje měli jednoduché, levné,
- a tomu museli kapelníci přizpůsobovat i repertoár a aranže melodií.
Tato venkovská tělesa, hrající nejčastěji na lidových tanečních zábavách, se postupně vyvíjela, ale jen jako jeden z více typů dechových kapel. Dechovky, které v této linii pokračují (samozřejmě hudebníci dnes mají alespoň základní hudební vzdělání), se v současné době dost často stylizují do jakési pseudolidové vnější podoby. Například jejich hudebníci a zpěváci se na produkce oblékají do kostýmů, které mají připomínat venkovské oblečení z 19. století (ve 20. století se tak už ani venkované neoblékali). Nejsou to ovšem národní kroje, ty patří k hudbě skutečně folklorní, tradiční, národní.
Městské dechovky
Na rozšíření dechové hudby v českých a moravských městech měl zásadní vliv prudký nárůst vzniku různých spolků a korporací na konci 19. století a po první světové válce. Své dechovky měli:
- sokolové,
- hasiči,
- hornické spolky,
- junáci
- i jiné místní spolky.
Jejich repertoár nejčastěji tvořily písně pochodové (uplatňovaly při oblíbených průvodech). Zásadní vliv na rozvoji tohoto typu dechovek měl kapelník, aranžér a skladatel František Kmoch a jeho pokračovatelé, například Jaromír Vejvoda, jehož Škoda lásky, napsaná pro dechovou hudbu, obletěla svět a hrají ji dodnes i jazzové nebo swingové orchestry.
Městské spolkové dechovky ovšem měly v repertoáru i melodie pietní a funerální, protože hrávaly při oficiálních příležitostech a při pohřbech.
Po roce 1948, kdy byla činnost spolků silně omezena, byly dechové kapely ve městech zakládány při kulturních domech (nebo střediskách) nebo v lidových školách umění (někdejší název současných základních uměleckých škol). Tyto „městské“ dechovky se mnohde udržely do současnosti.
Vojenské dechovky
Vojenské dechovky vznikaly jako samostatná linie dechové hudby už v rakousko-uherské armádě. A vždy patřily ke špičkovým hudebním tělesům. V roce 1923 dokonce vznikla vojenská hudební konzervatoř v Roudnici nad Labem, který hudebníky pro vojenské dechovky vychovávala. Byla zrušena v roce 2008, kdy došlo i k redukci posádkových hudeb v armádě. Ústřední hudba AČR zajišťuje hudební doprovod oficiálních státních a státnických událostech.
- Armádní dechovky, to je doslova světový fenomen a mezinárodní festivaly vojenských dechovek musí nadchnout i ty, kterým se při slově dechovka „ježí vlasy“. Současné vojenské dechovky nejsou pouze na vrcholné hudební úrovni, ale jejich představení pro veřejnost a na fistivalech jsou úžasnou diváckou show, při níž významnou složku hraje i pohybová choreografie, vtip, zábava.