Ironie

od jezzina

Ironie je způsob vyjadřování, kdy mluvčí nebo autor textu úmyslně používá opačného významu slov či frází. Ironii lze použít k žertovným účelům, a nebo rovněž k vyjádření negativního názoru. V řeči se někdy při použití ironie úmyslně mění dikce, v písemném projevu se může použít grafického odlišení ironického textu. Někdy se ironický výrok neodlišuje nijak – záleží na příjemci, aby ironii pochopil z kontextu.

Jak poznat ironii

Když řekneme: „A máme, co jsme chtěli,“ je každému jasné, že se stalo něco, co jsme nechtěli. Nemusíme přitom ani nijak zvlášť měnit dikci nebo hlas.  Použili jsme ironie – úmyslně opačného smyslu věty a posluchač naši ironii pochopil ze souvislostí. Když ovšem ironii použije autor psaného textu, nemusel by ji čtenář pochopit. V beletrii může autor použít autorského vysvětlení.

  • Příklad: „A máme, co jsme chtěli,“ poznamenal Jiří ironicky.

Když se ironie vyjadřuje v textu bez přímé řeči, často se ohraničí uvozovkami.

  • Příklad: Byl to další z jeho „dobrých“ nápadů.

„To je ale pěkné kolo“

V současné době je používání ironie velmi časté. Někteří lidé mají na ironii i založen osobitý způsobit mluvy, jakési osobní imago. Často pak stává, že pak chtějí říct něco, co ironické není, jejich okolí to ironii cítí.

  • Příklad: Dva nerozluční kamarádi Josef a Petr byli známí právě tím, že úmyslně převraceli smysl všeho, co chtěli říct. Jednou si Josef koupil nové kolo. „No, pěkné kolečko, pěkné,“ ohodnotil kolo Petr. „Co se ti na něm nezdá? Víš, kolik stálo?“ rozčílil se Josef. Sami se stali obětmi svého věčně ironického stylu.

Ironie se používá spíš v případě, že negativní jev ohodnotíme kladně. „To je ale pěkně vystrojená paní,“ řekne se o ženě, jejíž outfit se nezdařil a mluvčí mínil, že to paní nesluší. Ale o skutečně elegantně oblečené dámě se neřekne „Té paní to ani trochu nesluší.“

Vtipný ironik, a nebo jízlivec?

Někdy je ironie namístě. Někdy může být rozhovor s ironickým člověkem i příjemný, protože posluchač musí bystřit smysly, aby mu smysl vět neunikl. Ironie může být i vtipná, takže je mluvčí považován za veselého, vtipného a bystrého glosátora dění.

Příliš mnoho ironie, časté nebo stálé užívání ironie se ale po delší době může posluchačům jevit jako obtížné. Ironik už není chápán jako člověk veselý, ale jako ten, který cokoliv zneváží, shodí, potupí. Potom věčný ironik působí jako egoista, který chce být středem pozornosti a je proto stále – v přeneseném smyslu slova – kousavý, jedovatý, jízlivý. Pro lidi věčně ironické je typické i časté používání sarkasmů.

Související

Váš názor