Asi už neplatí, že pískat na prsty ve společnosti se nesluší. A jestli to platí, je to společenské omezení téměř obsoletní. Lidí, kteří umějí “hvízdnout” na prsty, valem ubývá. Snad jen pro fanoušky při určitých sportovních utkáních či pro návštěvníky rockových koncertů nebo různých demonstrací je pískání na prsty skoro “povinnou” dovedností. Jenže umět silně, razantně a v pravou chvíli písknout na prsty, toto umění se hodí při mnoha činnostech. Někdy může takový ostrý hvizd i ochránit zdraví nebo zachránit život.

„Hvízdat se nesluší“

Jestliže jde chodbou školy student a brouká si písničku, učitel ho při setkání skoro pohladí po hlavičce a zálibně pochválí: “No ty máš nějakou dobrou náladu, že si tak pozpěvuješ.” Když ovšem student nebude melodii broukat, ale pískat – na rty, a nebo mistrovsky skrz zuby – učitel ho napomene: “Nepískej nám tady, nejsi na pastvě!” Ještě větší společenské tabu je veřejné pískání na prsty, a je jedno na kolik.

„Jako žižkovská Pepina na fotbale“

Na sklonku minulého tisíciletí, konkrétně v lednu 1998, se republika (i část Evropy) dílem trochu škodolibě bavila a dílem pohoršovala nad faux pas tehdejší “čekatelky” na znovuobnovený post první dámy České republiky, Dagmar Havlové (Veškrnové). Poté, co byl její manžel v druhém kole prezidentské volby a nejtěsnějším možným rozdílem jednoho hlasu znovu zvolen prezidentem republiky, nezvládla v následující rozpravě své poněkud hysterické emoce.

Na projev mluvčího republikánských poslanců Jana Vika, který prohlásil, že byl Václav Havel zvolen jenom proto, že v době volby vězněný šéf republikánů a poslanec Miroslav Sládek nemohl volit a o zvolení Havla rozhodl právě jediný hlas, “staronová” paní prezidentová dvakrát zapískala na dva prsty. Stalo se na půdě poslanecké sněmovny. “První dáma, a chová se jako žižkovská Pepina na fotbale,” tak a podobně bylo její chování hodnoceno bulvárním tiskem.

Ale třeba i Lidové noviny konání tehdy ještě známé herečky komentovaly –  s ironickou nadsázkou: “No, pánové, není taková partnerka záviděníhodná? Když jde o čest a slávu muže, jdou ohledy na společenské vychování stranou. Za pozornost stojí i samotný výkon. V době různých elektrických piánek a syntezátorů valem ubývá lidí, kteří dokážou pořádně hvízdnout. A to nejen mezi dívkami, ale i mezi chlapci. Málokdo z nás by dokázal napodobit sytý a přitom pronikavý pískot, jaký vydala Dagmar Havlová.”

Symbolika pískotu

Pískání na prsty obvykle značí hlasitý projev nesouhlasu nebo protestu.

  • Používalo se i v divadlech nebo v opeře, kdy bučení a “vypískání” hraného kusu byl nejvyšší možný projev nesouhlasu diváctva.
  • Pískáním bývá projevován i nesouhlas s obsahem veřejného projevu politika,
  • nespokojenost se sportovním výkonem,
  • nesouhlas rozhodnutím sudího při zápase.
  • Píská se jako projev protestu.
  • Kupodivu právě opačný smysl má pískot na rockových koncertech. Fanoušci tak projevují nikoliv nevůli, ale sounáležitost k hudbě, kapele, události…

Jen si tak trochu písknout

Je ale ovšem mnoho civilních situací, kdy se velmi hodí umět v pravou chvíli ostře písknout. Kdo by měl mít tuto dovednost zvládnutu?

  • Učitelé,
  • vychovatelé,
  • vedoucí dětských kolektivů,
  • pracovníci v mimoškolních zařízeních.
  • Záchranáři
  • Pracovníci ve stavebnictví
  • Pracovníci v terénu (geodeti, zemědělci…)
  • Horolezci
  • Trenéři
  • Rodiče, alespoň tátové. Potomka lze snadno “vycvičit”, co znamená určitý signál – bez dlouhého vysvětlování.
  • Majitelé psů – v tomto případě už slovo “vycvičit” nemusí být dáváno do šetrných uvozovek.

Zastav, otoč se!

Ostrým hvizdem lze upozornit na blížící se nebezpečí. Správná reakce na hvizd za zády je zastavit a otočit se.

Právě tak je možno pískáním přivolat pomoc – pro druhého i pro sebe.

Slyšený ostrý hvizd vyvolává reflex orientačně pátrací – stop, něco, někde není v pořádku.

Jak se naučit pískat na prsty

Hledat pomoc na internetu, když toužíme naučit se hvízdat na prsty, je sice možné – a poměrně často využívá. Moc účinné to však není. Lze se poučit jenom o základní poloze prstů, jazyka, rtů a funkci zubů.

Lepší je ale požádat o pomoc někoho, komu to jde. A pak trénovat, trénovat, zkoušet a zkoušet. Napoprvé to nešlo nikomu. A jsou mnozí, kteří se to nenaučí nikdy, prostě jim to nejde. Je třeba se s tím smířit. A pořídit si třeba píšťalku.

Základní postavení rukou a úst

  1. Spojte prsty do tvaru V
  2. Srolujte jazyk k hornímu patru a prsty ho pak stlačte zpátky dolů
  3. Prudce vyfoukněte vzduch nad prsty

Nebo 

  1. Spojte palec a ukazováček „do kroužku“ a vsuňte je naplocho do úst
  2. Spojenými špičkami těchto prstů ohněte jazyk dozadu (prsty se dotýkají spodní strany jazyku)
  3. Pokuste se sevřít rty uprostřed k sobě, tedy uvnitř toho kroužku z prstů
  4. Silně foukněte