Když bychom chtěli výraz konformita vysvětli co nejvýstižněji, lidově a „polopatě“, asi nejvýstižnějším českým ekvivalentem by byla „stádnost“. Snaha ze stáda nevybočit. V minulosti byla opakem konformity nekonformita. Současní sociologové ale často kladou otázku: existuje v současné době model chování, který by se dal označit jako nekonformní? A není náhodou tak zvané nekonformní chování součástí současné konformity?
Konformita je pohodlná
Výrazu konformita se v minulosti – a oficiálně i v současné době – používá pro model chování, kdy se jedinec přizpůsobuje většinovému a převažujícímu názorovému stylu, společenským normám, požadavkům společnosti, v které ten který jedinec žije a pracuje. A to i za cenu potlačení vlastních přirozených projevů (na pocity nehledě).
Konformita je považována za jeden z předpokladů bezkonfliktního splynutí s většinovým názorovým proudem. Bývá považována za jeden z předpokladů bezkonfliktního průběhu jevů ve společnosti, jejího hladkého fungování.
Na druhou stranu jsou stejnou měrou vyslovovány názory, že konformita – zejména projevovaná ve zvýšené míře – vede k nezodpovědnému přijímání společenských jevů, povrchnímu chápání sociálních úloh ve společnosti, k pohodlnosti v myšlení, alibismu.
Konfrormní člověk = dříve maloměšťák
V minulosti bývala konformita označována jako „měšťáctví“ respektive „maloměšťáctví“. Výraz neměl nic společného s tím, jestli se jednalo o člověka žijícího v malém či velkém městě. Jako maloměšťák se mohl projevovat třeba i člověk žijící na vsi (jestliže se odpoutal od jiného modelu životního stylu, a to – nehezky řečeno – venkovského „ buranství“).
- Měšťáci – a tedy lidé konformní – bývali v rozporu s lidmi tak zvaně nekonformními. Těmi, kteří svým způsobem života šli proti střednímu proudu společnosti. Příklady způsobu života takových nekonformních lid známe z historie. Namátkou je možno jmenovat například renesančního básníka Françoise Villona, generaci „prokletých básníků“ (poétes maudits), z moderní historie například módní návrhářku Coco Chanel. Prakticky v každé oblasti uměleckého života v průhu celé historie lidstva se vyskytují osobnosti, které směle snesou označení jako lidé nekonformní.
Když se nekonformní stává konformním
V současné postmoderní době ztratil výraz konformní a nekonformní tak trochu na významu. A to paradoxně tím, že se mnozí příslušníci typického středního proudu snaží o uměle vytvářený nekonformní životní styl.
- Tyto tendence se projevuje v každé společnosti, která dospěje do určitého stadia blahobytu. Tak například v meziválečných dobách vznikaly skupiyn tak zvaných „salonních“ komunistů, tvořených mladými lidmi z vyšších kruhů, kteří z „rozmařilosti“ nevěděli co dělat.
V současné době se setkáváme s mladými lidmi, kteří vyrostli v naprosto konformní společnosti, měli vždy všeho dostatek, ale v určitém životním období se snaží působit dojmem nekonformních lidí – většinou prostřednictvím uměle vytvářených společenských „skandálů“, publicity svých činů v bulvárních médiích, zakládáním politických hnutí a podobně. Otázkou je, koho nekonformní jednání ještě zajímá.
Dnešní společnost je tak lhostejná, komerční a otupělá, že i snaha o nonkonformní jednání bývá považována za jednání svým (zvláštním) způsobem konformní.
Což se už z otázky sociologické stává tématem možná filozofickým.