Noha v sádře

Noha v sádře nemusí znamenat jen klasickou zlomeninu. Sádru jako dokonalou fixaci volí lékaři (chirurgové a ortopedové) i po úrazech jiného druhu, než je zlomenina kosti, a dále i po operacích, kdy je třeba, aby se operovaná končetina nehýbala. Mít nohu v sádře není příjemné, zejména v létě je sádra na obtíž. Lékaři to dobře vědí, a proto sádrový obvaz nedávají nikomu, jehož zdravotní stav to nevyžaduje.

Nohy si lámou malí i velcí

Nejčastěji se sádrový obvaz používá k fixaci dlouhých kostí, které se nacházejí v končetinách. Zlomenina patří k nejčastějšímu zranění. Přivodí si je i děti při prázdninovém skotačení (nejžhavějším současným „favoritem“ v příčinách zlomenin je skákání na malých trampolínách, protože nikdo děti neopoučí o gymnastických zásadách cvičení na trampolíně). Zlomeninami končí i pády z výšek (stromy, střechy), což je zase problém domácích kutilů. Ženy trpí na úrazy kotníků, které rovněž mnohdy skončí v sádrovém kadlubu.

Noha v sádře svědí

Mít nohu v sádře není příjemné, mít nohu v sádře v létě je velmi nepříjemné. Noha se pod obvazem potí a zpocená kůže svědí. Člověk má touhu poškrábat se pod sádrou, a tak sáhne po pletacím drátu z babiččiny skříňky na šití a jehlicí zasunutou pod sádru se začne škrábat. Sice přijde krákodobá úleva, ale pokožka změklá dlouhodobým pobytem v sádře se velmi často naruší, neseptická jehlice po sobě může zanechat i stopy nějaké infekce – a další problém ke zlomenině je na světě. Protože se mezi námi pohybují jedinci, kteří měli za svůj život nohu v sádře opakovaně, až mnohonásobně (sportovci, tanečnice…), jejich zkušenost radí pouze svědivou nohu „zalévat“ francovkou (alpou), která zchladí a prý svědění utiší.

Nikam nespěchat

Dokud má pacient sádru bez gumového podpatku, musí chodit o berlích. Asi to nepůjde okamžitě, ale zase tak složité to není, vždyť o berlích chodí i děti a staří lidé. Teprve až lékař doporučí tak zvanou chodící sádru (s gumovým podpatkem), je možno nohu v sádře zatěžovat. Spěch při hojení nepřinese dobrý výsledek.

Dobré nápady přetrvají věky

Tak zvaná sádra se jinak nazývá sádrový obvaz. A skutečně je vytvořena vrstvením textilních obinadel namočených v sádře. Je to podobný způsob, jaký používají modeláři při kašírování nebo laminování. Metoda to je osvědčená, protože velmi stará. Sádrový obvaz na zlomeninu je popsán už v roce 970 v Knize o jednoduchých léčivých prostředcích, kterou sepsal Abú Mansúr Muwaffak z Persie. V první polovině 19. století byla metoda fixace zlomenin zdokonalena. Holanďan Mathijsen vyvinul práškovou sádru, kterou bylo možno suchou aplikovat na gázový materiál. Od roku 1851, kdy se svými výsledky seznámiůl veřejnost, se sádrový obvaz měnil jen v souladu s vývojem materiálů, jinak se v zásadě neměnil. V určité podobě se používá dodnes ke znehybnění poraněné oblasti ve správné pozici a usnadnění hojení.