Sluneční soustava je systém vesmírných těles obíhajících kolem Slunce. Planeta Země, na níž žijeme, je součástí sluneční soustavy. Sluneční soustava se nachází mezi spirálovitými rameny Galaxie, v místech, kde není koncentrace hvězd příliš vysoká. Společně s ostatními hvězdami se otáčíme kolem středu tohoto uskupení.
Planety sluneční soustavy
Sluneční soustavu tvoří především Slunce a dále planety, trpasličí planety, planety měsíců, planetky, komety, meteority. Je ustáleným zvykem uvádět pořadí planet podle jejich vzdálenosti od Slunce.
- Merkur,
- Venuše,
- Země,
- Mars,
- Jupiter,
- Saturn,
- Uran,
- Neptun.
Dříve se mezi planety řadil i Pluto (někdy i Ceres). Podle současných klasifikačních metod jsou řazeny mezi tak zvané trpasličí planety. Planety jsou nápadné, okem pozorovatelné a na obloze je lze pozorovat podle vypočitatelných drah. Proto byly planety odpradávna centrem zájmů astronomů či astrologů.
Planety nesou názvy po antických (římských) bozích.
Je možný život ve sluneční soustavě?
Inteligentní život existuje podle dosavadních poznatků jen na jediném tělese sluneční soustavy, na Zemi. Už dříve se sice předpokládalo, že jeho nižší formy se mohou vyskytovat v různých podobách i na dalších planetách a měsících, především na Marsu a Venuši. Mnozí vědci však tyto spekulace odmítali s poukazem na základní pravidlo: kde je voda, tam je i život. Automaty, které se takřka ke všem větším tělesům naší soustavy vypravily, však tyto názory pozměnily.
- Na planetě Venuši jsou takové tlaky a žáry, jaké žádný živý organismus nevydrží. Není však vyloučeno, že nějaké mikroorganismy plavou ve výškách okolo padesáti kilometrů.
- Planeta Mars nemá takřka žádné ovzduší, může však skrývat své mikroskopické obyvatele nejspíš pod povrchem. Zřejmě tam existuje i voda vázaná v ledovcích, možná ve zmrzlé půdě, stejně jako obrovské dutiny plné vody a současně i geotermální zdroje energie. Proto by mohl být život pod povrchem dost různorodý.
- Čas od času se vynořují spekulace, že různé formy mikrobů existují také v ovzduší největší planety naší soustavy Jupitera a v hlubinách některých jeho měsíců.
- Rovněž nejsou vyloučeny na Saturnu a v jeho okolí.
Ovšem, k tomu chybí víc podkladů. Některé sci-fi filmy ukazují, že jakýkoliv kontakt s cizím životem by mohl být pro lidstvo nebezpečný. A to je víc než pravděpodobné. Jestliže zaznamenají první výpravy na Mars či jinam sebemenší stopy po životě, nebudou se smět jejich členové okamžitě vrátit na Zemi. Budou muset prožít nejméně několik měsíců v karanténě na stanici. Kdyby totiž přivezli mimozemské organismy na naši planetu, mohli by zde tito mikrobi vyvolat pandemii dosud neznámých chorob, proti kterým bychom se neuměli bránit.
Giordano Bruno: Život může být v celém vesmíru
Možnost, že nejsme ve vesmíru sami, fascinuje lidstvo po staletí.
- Kolem roku 1600 pozoroval Galileo Galilei hory na Měsíci a zjistil, že planety jsou, stejně jako Země, kulaté.
- O šedesát let později zpozoroval G. D. Cassini polární čepičky a sezónní barevné změny na Marsu, o kterých se domníval, že odpovídají barvám vegetace.
- V roce 1877 objevil G. Schiaparelli kanály na Marsu, které francouzský hvězdář C. Flammarion a americký mecenáš P. Lowell prezentovali jako jednoznačný důkaz existence myslících Marťanů.
- Ještě v roce 1924 nevylučovali ani uznávaní hvězdáři, že by Mars mohl být obydlen.
- Velmi skromné znalosti poměrů na Marsu a na jiných planetách sluneční soustavy nechávaly stále volný prostor pro spekulace.
Rozvoj nových metod výzkumu vesmíru po druhé světové válce, zejména radioastronomie a kosmonautiky, se promítl i do odvěké snahy zjistit, zda tu jsme, nebo nejsme sami. Ale ani ve druhé dekádě 21. století nemají vědci žádný důkaz o tom, zda ve vesmíru kromě nás něco živého je nebo není. I když život, jak spekuloval Giordano Bruno, může existovat v celém vesmíru.