Domů Společnost Věnování do památníku

Věnování do památníku

od jezzina

Památník, památníček. Věřil by někdo, že i děti v jednadvacátém století podléhají jeho půvabu? Že i současná malá děvčátka shromažďují zápisy do malé knížečky, která jim má v dospělosti připomínat jejich dětství? Inu ano, je to tak. Památníky nevyšly z módy ani v době informačních technologií. Památníky si vyměňují – děti shánějí zápisy a samy je pro druhé vytvářejí. Někdy potřebují poradit: „Co do památníku napsat? Jak složit věty tvořící věnování do památníku?“ A co napsat jim, když s důvěrou předají svůj památník dospělým, aby jim i oni něco napsali.

Památník věčně živý

Nic tak nedýchá dobou biedermeieru, jako dívčí památník. V tom čase si památníčky zakládaly hlavně slečny na vdávání a kromě věnování od kamarádek a možných ctitelů do památníku ukládaly i hmotné vzpomínky:

  • vylisované květiny,
  • taneční pořádek nějakého plesu,
  • lísteček s notovým zápisem písně, která sehrála v jejich mladém životě nějakou roli…

Lístek do památníku se stal inspirací ke komorní skladbě Antonína Dvořáka, Lístky do památníku složil Bedřich Smetana, ale také Bohuslav Martinů.

Památníky byly inspirují v každé době. V roce 1975 byla natočena dodnes vysoce hodnocená televizní inscenace Lístek do památníku, v níž nezapomenutelně ztvárnili své role herci a herečky Karel Höger, Blanka Waleská, Stella Zázvorková, Vladimír Menšík.

„Nezapomeň, družko milá…“

V devatenáctém století se do památníků psaly ponejvíc veršíčky. A protože být básníkem tehdy bylo ctí, často se jednalo o dílka autorská. Jak Rakousko-Uhersko spělo k zániku, přišlo do módy vlastenectví.

„Nezapomeň, družko milá,

že jsi v Čechách narozená.

Že je v Čechách domov tvůj,

na to vždycky pamatuj.“

Tak se mladé dívky navzájem nabádaly k vlastenectví, a dnes lze těžko posoudit, zda je k tomu vedl opravdový zájem o národní identitu, anebo panující „duch doby“.

Sentimentální zápisky můžeme číst v památnících, nichž si nechávaly napsat věnování prababičky v obdobích mezi válkami – za první republiky. Často se uchylovaly k citacím některých autorit: věty Jana Husa, Jana Amose Komenského, Sládkovy verše o rodném kraji… Věnování byla krasopisně psána inkoustovým perem, s vypracovanými iniciálami, obrázky pečlivě vyvedeny tuší nebo akvarelem. Dnes se chce těžko věřit, že to opravdu psali a kreslili mladí lidé z běžné populace, nikoliv studenti nějaké grafické školy.

Gagarin, Mickeymaus a ti druzí

Po koedukaci školství v 50. letech vstoupili ve větší míře „do hry“ také chlapci. Ne snad, že by jim rodiče masově pořizovali památníky, stále to byla záležitost spíš dívčí, ale začaly se množit chlapecké zápisky a hlavně kresby. Památníky se také přesunuly do základních škol.

Z kresbiček v památnících začalo ustupovat pečlivé „výtvarno a idea“ a děti do nich začaly kreslit spíš to, co nakreslit/obkreslit uměly. V památnících ze 60. a 70. let proto vidíme Gagarina ve vesmíru,  Rumcajse z večerníčku, Mickeymause, kterého nikdy nikdo ve filmu neviděl, motivy z filmů o Vinnetouovi – fenomén doby. Zápisy se zúžily na obligátní větu: „V upomínku na školní rok/školní léta věnuje ten a ten.“

Protože do památníčků psali i učitelé/učitelky, nepřekvapují v památnících úhledným rukopisem psaná životní poučení typu:

„Neslibuj, že vykonáš, nehonos se, žes vykonal, ale ponech svým skutkům, aby za tebe mluvily. J. A. Komenský“ – a nečitelný podpis.

A tak lze při prohlížení starých památníků velice snadno poznat, co právě mezi dětmi „frčelo“, či kde zasáhl někdo dospělý.

  1. Když dítě vytvořilo obrázek i věnování do památníku samo, má ten výtvor i po mnoha letech svěžího a autentického ducha.
  2. Kde zasáhla maminka, je zápis nějak stylizován, nepůsobí přirozeně a po letech vzbuzuje úsměv. 

Tak co jim poradit

Jenže právě skutečnost, že děti zajímají ručně psané památníky i v 21. století, je důvod, proč jim pomoci a proč je v zájmu podporovat. Je to činnost „bohulibá“ po všech stránkách: rozumové, výtvarné, sociální. Takže neví-li si rady, můžeme jim dát tipy:

  • Kamarádovi z dětského oddílu připomenout, že se jednou týdně scházeli v klubovně a chodili na výpravy (podepsat se jménem a přezdívkou, obrázek stanu, stromu, schema uzlu…);
  • Kamarádovi ze sportovního oddílu do věnování připomenout společné tréningy a úspěchy při sputěžích (nakreslit sportovní obrázek);
  • Spolužákovi připomenout zážitky ve škole v přírodě, na školním výletě, písničku, kterou rádi zpívali při hudebce;
  • Jinému třeba napsat, že mu pro radost nakreslil to, o čem všichni vědí, že má rád: motiv z oblíbeného filmu, hudební nástroj, předmět jeho sbírky…;
  • Zavrhovat nemusí ani motivy z oblíbené počítačové hry, kterou spolu hrají.

Do památníku píše mladý tvor, ne jeho maminka

Není moc produktivní „cpát“ děti do nějaké sentimentální roviny a diktovat jim jako vzor věnování do památníku na internetu nalezená životní moudra, přísloví, pořekadla a citáty slavných velikánů, protože tak děti neuvažují. Dětský památník nemá sloužit jako „exhibice cizí maminky“, ale opravdu jako vzpomínka dětí na „společně prožité chvíle“. Což je sice jedna z těch nejčastěji psaných frází, ale na významu neztratila.

Foto památníčku a repro dětské kresby: pixabay.com

Související

Váš názor