Starodávné výrazy „vymřít po meči“ a „vymřít po přeslici“ si donedávna mnozí lidé pamatovali jen jako otrocky naučenou frázi, která se vztahovala k nějakému historickému tématu. Jenže tyto archaické genealogické termíny dostaly aktuální podobu. Může za to novodobá záliba zkoumání vlastních rodů a vytváření rodokmenů. Jaká musí nastat situace, aby se řeklo, že ten který rod vymřel po přeslici nebo vymřel po meči?
Syn má v ruce meč, dcera se drží přeslice
Ve feudální společnosti se vláda nad územím dědila v ideální situaci z rodičů na přímé potomky.
- Když se v panovnické rodině narodilo děvče, byla radost hlavně z toho, že rodička přežila – protože příští těhotenství může přinést syna. Dcera se sice mohla výhodně vdát, ale panovníkem se mohli stát jen synové.
- Syn, ten měl vládnout s mečem v ruce. Syn byl nositelem linie rodu. Synem rod pokračoval.
Dívka se provdala a její děti už byly pokračovateli jiného rodu – manželova. Dívka proto měla (obrazně a trochu i skutečně) v ruce držet leda tak přeslici (zásobník přediva při ručním předení).
- Symbolem ženskosti byla přeslice,
- zatímco symbol mužné síly byl meč.
Přeslice nejen urozeného původu
Nejen v panovnických rodech, i v měšťanských rodinách někdy otcové nazývali své dcery „přeslicemi“ (například Mojmír Vácha ve Sňatcích z rozumu Vladimíra Neffa). I současní otcové, jsou-li trochu nespokojeni, že všechny jeho děti jsou dcery, označení „přeslice“ používají. Naopak, jestli se výrazu „meč“ lidově používalo pro mužské potomky, to se neuvádí.
Rod vymřel po meči, po přeslici. Nebo po meči i po přeslici
Když neměl rod žádné další potomky, vymřel. A to bylo špatné, protože rodový majetek pak přišel do cizích rukou.
- Když zemřel poslední mužský potomek rodu, vymřel rod po meči.
- Když zemřela poslední narozená žena rodu a žádná další se už nenarodila, vymřel rod po přeslici.
- Jestliže vymřel rod po meči, ale ženy rodu ještě žily (dcery nebo sestry posledního z rodu), po jejich smrti „vymřel rod po meči i po přeslici“.
Rakouští Habsburkové jako příklad
Posledním mužským členem rakouské větve Habsburků byl Karel VI., otec Marie Terezie, který zemřel roku 1740. Pragmatickou sankcí sice dceři zajistil možnost převzít vládu, ale vymření rakouské větve rodu po její smrti nijak zabránit nemohl.
Pragmatická sankce
Pragmatická sankce byl dokument vydaný 19. dubna 1713 ve Vídni císařem Karlem VI., celým jménem „Pragmatická sankce o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského“ v němž byla ustanovena nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské.
- Cílem pragmatické sankce bylo zajištění nástupnictví po Karlu VI. pro jeho vlastní děti, tedy i pro jeho dcery, v případě, že by nezanechal mužské potomky. V takovém případě měly mít při nástupnictví přednost dcery Karla VI. před dcerami jeho předchůdců Josefa I. a Leopolda I.
Ilustrační foto: pixabay.com