Cívkový magnetofon, někdy také označovaný jako magnetofon kotoučový, je zařízení na záznam a přehrávání zvuku. Magnetofony se nejprve používaly ve společnostech zabývajících se rozšiřováním informací: v rozhlasovém či filmovém průmyslu, v televizi. Vlastnit soukromý domácí cívkový magnetofon však patřilo doslova k touhám lidí, kteří měli zájem o muziku. Ale magnetofony měly uplatnění i v jiných oblastech života: ve školství, v přírodních vědách, v žurnalistice, v administrativě. V Československu nebylo rozšíření cívkových magnetofonů do domácností nijak snadné. Zpočátku tomu bránily zákony, později cena.
Fonograf, gramofon, magnetofon
Záznam a zpětná reprodukce zvuku je v historii lidstva stejně významný vynález, jako záznam obrazu.
- Vynález prvního zvukového záznamu se připisuje T. A. Edisonovi, který v roce 1877 veřejnosti představil první fonograf. Edison při něm využil zkušeností z již „vynalezeného“ telegrafu a telefonu.
- Po fonografu nastoupil gramofon (Emile Berliner). Gramofon se vyvinul z hracích strojků se záznamem hudby na děrovaném kotouči a z fonografu zaznamenávajícího zvuk na váleček.
- První magnetofon byl představen již v roce 1899 dánským inženýrem Valdemarem Poulsenem. Záznam byl prováděn na kovový drát.
Magnetický záznam zvuku
Princip a vývoj magnetického záznamu (proto magnetofon) je poměrně složitý a předpokládá fyzikální znalosti. Proto jen obecně a stručně: Magnetofon pracuje s páskem s magnetickou vrstvou, na kterou se analogově zaznamenává průběh akustického tlaku, snímaný mikrofonem. Zmagnetizovaný pásek byl navinut na cívku (kotouč), proto se magnetofonům prvního typu říká cívkové (kotoučové). Přesný technický popis principu je dohledatelný v odborné literatuře nebo na internetu ve specializovaných technických článcích.
Prvotní uplatnění magnetofonu
Magnetický záznam se uplatnil hlavně v rozhlasových a televizních stanicích a pro amatérské záznamy zvuků. S technickým zdokonalováním se cívkové magnetofony amatérsky používaly i přepisu zvuku z gramofonových desek. V meziválečném období se magnetofony používaly hlavně v profesionálním prostředí (rozhlas, film, žurnalistika, radiotechnika). K „zlidovění“ magnetofonů a jejich masovému využívání došlo až po druhé světové válce.
Magnetofony v Československu
V poválečném Československu nebyl vývoj magnetofonů nijak „ukvapený“. Již znárodněná Meopta Přerov začala v roce 1949 vyrábět magnetofon Paratus se záznamem na tenký ocelový drát, avšak pouze pro průmyslové účely. V Československu totiž platil zákon o držení nahrávacích zařízení, který považoval přechovávání nahrávačů za trestné.
Po roce 1954 zákon sice přestal ve své původní podobě platit a komunistická vláda rozhodla o výrobě magnetofonů pro veřejnost, ale jejich použití nebylo snadné.
- Magnetofon bylo nutno zaevidovat na Ústředním radioklubu v Praze.
- Cívky s magnetofonovými pásky bylo možno koupit jen v jediném obchodě na v Praze.
- Navíc bylo nutno přinést z velitelství SNB potvrzení o politické „spolehlivosti“ kupujícího.
Toto opatření trvalo asi dva roky. Další překážkou byla vysoká cena přístroje i magnetofonového pásku.
„Magič z eróhácké půjčovny“
Nebylo proto neobvyklé, že například v podnicích byly magnetofony zakoupeny odborovou organizací (ROH) a „spolehliví“ zaměstnanci si je mohli na krátkou dobu vypůjčit domů. Mohli tak zaznamenat například první slova dětí, záznam z rodinných oslav a podobně. Že to bylo vlastně k ničemu (na čem by lidé pásek přehrávali, když magnetofon vrátili?), není třeba zdůrazňovat. Ale ROH vyvíjelo „aktivitu směrem k pracujícím“.
Výroba magnetofonů pokračovala
Postupně začaly magnetofony vyrábět další československé továrny:
- Tesla Pardubice vyrobila v roce 1956 přístroj MGK10, který byl vložen v hudební skříni Jubilant (hudební skříně byly fenomen doby).
- Gramofonové závody dodaly v roce 1959 na trh luxusní magnetofon MF2, později MF2A, s možností reversního chodu a dálkového ovládání.
- Na trhu byl i magnetofon Memoton soukromé pražské firmy Hrdlička a spol. Slibný vývoj přístrojů však ukončilo znárodnění firmy.
- Výroba magnetofonů nadále pokračovala v Tesle Pardubice, kde se začal v roce 1959 vyrábět magnetofon Sonet.
Sonet Duo s magickým okem
Legendární Sonet Duo byl zřejmě prvním ve velké míře domácnostmi pořizovaným magnetofonem. Měl tak zvaně „kufříkovou“ úpravu (víkem se uzavřel do podoby kufříku s rukojetí a dal se přenášet, třebaže vážil 12 kilogramů) a typickým prvkem bylo zelené „magické oko“. Magnetofon byl vyráběn v letech 1959 až 1966 a prodáván byl v maloobchodní síti za 2300,- Kčs, což byl téměř dvojnásobek statisticky měsíčního platu. „ Záznam zvuku je možný z mikrofonu (vstup na horním krytu), z gramofonu s krystalovou přenoskou (vyhrazený vstup vzadu) a pak univerzálním vstupem (též vzadu) z rozhlasového přijímače, magnetofonu případně i televizoru. U těchto přístrojů se předpokládal diodový výstup,“ můžeme se dočíst ve Wikipedii, kde má tato skutečná legenda samostatné heslo. „Ve své době patřil Sonet Duo ke špičce kufříkových magnetofonů vyráběných ve východní Evropě a byl jediným, který konkuroval obdobným kotoučovým magnetofonům vyráběným v západní Evropě,“ uvádí se na webu tvfreak.cz.
Pokrok šel dál
- Pokračovateli Sonetu Duo byly tranzistorové magnetofony řady B. jejich výroba se přesunula do Tesly Přelouč.
- Počátkem 60. let podnik Tesla Liberec vyvinul a dodal na trh malý bateriový kotoučový magnetofon Tesla ANP402 Start. Byl to přenosný tranzistorový cívkový magnetofon s napájením z vestavěných baterií 9V, nebo z externího síťového adaptéru, případně z autobaterie 12V.
- V letech 1966 až 1970 se na trh dodávaly další modifikace B4. Byl to model Tesla B41.
- Následoval Tesla B42, stereofonní model Tesla B43, vyrráběný také v exportní verzi.
(Vývoj československých cívkový magnetofonů Tesla podrobně popsal Ivo Mašek na webu tvfreak.cz.)
Cívkové magnetofony: Domácí využití
Lidé si nepořizovali domů cívkový magnetofon, aby zaznamenali první vyřčení slůvka dětí, ale hlavně, hlavně, hlavně, aby si nahráli muziku. Magnetofon byl mnohdy jediný způsob, jak „přijít“ k hudbě zahraničních interpretů. Bylo nemožné oficiálně v Československu koupit gramofonovou desku vydanou jinde, než v socialistickém sektoru. Jenže o socialistickou hudební tvorbu stál málokdo. Mladí lidé chtěli poslouchat především západní rock. Západní hudba byla silně podrobena kritice, navíc se proti ní vedly mediální kampaně. Mladí lidé ji i proto chtěli poslouchat.
Praxe byla taková: Někdo dovezl ze zahraničí gramofonové desky právě populárních kapel. Na takzvané „černé burze“, což byl ilegální trh konaný v neděli třeba v Krčském lese. Desky rozložené na igelitech na cestě kolem rybníčku. Nebo to byla vysočanská Palmovka a pak Motol, Letná a další místa. Policie občas ilegální burzy rozháněla, občas byli mezi účastníky nastrčeni tajní „estébáci“…
Zájemce koupil desku za značný peníz. Doma desku přehrál na magnetofonový pás.
- Jednak pro svůj vlastní prospěch (aby mechanicky neničil desku),
- ale víc proto, aby ji (s přirážkou) prodal dál,
- anebo aby prodal magnetofonový pásek s nahrávkou alba,
- případně aby za menší obnos někomu desku přehrál na jeho magnetofonový pás.
Tím se mu snížila prvotní investice do originální zahraniční desky, anebo na tom i trochu vydělal.
Cívkové magnetofony měly široké využití ve školství, v lidové umělecké tvorbě, v přírodovědném bádání a podobně. Opravdové audiofanoušky nijak nepoznamenal nástup kazetových magnetofonů. Záznam na cívku, kotouč, měl vyšší kvalitu.