Deprivant, z latinského slova deprivare (zprostit), je značení skupiny lidí, kteří z rozmanitých důvodů, ať již biologických, psychologických nebo sociokulturních jsou vyřazováni z historicky přírodního procesu rozvoje podstaty člověka.
Vymezení pojmu deprivant
Deprivanti trpí pokřivením procesu utváření společenského charakteru své osobnosti a ztrácejí schopnost navazovat a prožívat plnohodnotné lidské vztahy.
Pojem deprivantství v souvislosti s vývojem společnosti a pojem deprivant jako příslušník samostatného sociálního uskupení se objevuje například v práci autorů Františka Koukolíka a Jany Drtilové Vzpoura deprivantů (Praha 1996). V tomto pojetí se nejedná o individuální deformaci některých postižených lidí, ale o sociálně závažný růst vlivu a váhy těchto lidí ve společnosti.
Analýza procesu utváření deprivantství vychází zejména z poznatků humanistické psychologie, například E. Fromma či D. Riesmana. Kořeny deprivantství se hledají již v porušení vazby dítěte k matce v raném dětství.
Ukazuje se, že odchylky od lidské normality v citové a hodnotové oblasti jsou mnohem výraznější než bezprostřední dopady v oblasti intelektuální. Rozlišují se tak zvaní ofenzívní a defenzivní deprivanti.
- Ofenzivní deprivanti, kteří vzhledem ke svému sociálnímu vykořenění usilují o samoúčelnou moc a jsou kvůli jejímu růstu v podstatě všeho schopní.
- Defenzivní deprivanti se stahují do sebe, parazitují na společnosti a snaží se manipulovat se sociálním soucitem lidí.
Deprivantství se úzce váže na problém tzv. zbytečné části populace, která se utváří v souvislosti s nárůstem počtu osob trvale vyřazených z pracovního procesu a s nezvládáním tempa intelektualizace práce ve střetu staré a nové dělby práce.
Zlo nelze vymýtit, ale dá se mu bránit
Známý lékař a psycholog František Koukolík zavedl termín deprivanti. Nevztahuje jej však jen na ty, kteří se uchylují k násilným trestným činům, ale i na ty, kteří v chorobné touze po penězích dozrávají v „geniální“ tvůrce bankovních a jiných podvodů, organizátory „her“ ožebračujících tisíce lidí a v neposlední řadě i těch, kteří od dětství touží bez zábran po moci a proto vstupují do politiky.
František Koukolík upozorňuje na nebezpečí „vlády deprivantů“. Část zla je zakotvena už v genech těchto lidí. To, co výbuch zla způsobí je ale často obsaženo už v bezcitném dětství. To vytvářejí rodiče. Místo citů věci, místo lásky setba závisti a nenávisti. Vzory z televizních krimi. Ze života lež, podvod a zase násilí. Pro tyto děti je úspěšný ten, kdo beztrestně krade a loupí. Deprivanti jsou takto tvořeni. Zlo z žádné lidské společnosti vymýtit nejde. Lze se mu však bránit. Samozřejmě že výchovou. Ale také tresty.