Současné slovníky cizích slov melouch popisují jako „práci sjednanou a zaplacenáou neoficiálním způsobem (tzv. na černo), vykonanou obvykle v jinak volném čase pracovníka„. Výrazu „na černo“ v současné terminologii rozumíme jinak: Řemeslník takovou práci vykoná sice levněji, ale nevystaví na její zaplacení oficiální doklad (a samozřejmě je nezapočítá do svých příjmů). Jenže slovo melouch se hojně používalo v době, kdy si svou práci nesměl podle zákona účtovat nikdo, a to ani oficiálně. Se službami to v době socialistického Československa bylo „tristní“, a tak nechat si nějakou službu provést „melouchářem“ byla mnohdy jediná možnost. Nelegální, ale všeobecně praktikovaná.
Živnostníci byli „zrušeni jako třída“
Po únoru 1948 bylo komunisty postupně zlikvidováno jakékoliv soukromé podnikání. Což se týkalo také drobných živnostníků-řemeslníků. Všechno podnikání bylo v rukou státu. Služby obyvatelům měly poskytovat pouze různé socialistické podniky (tak zvaně „komunální“), ve kterých měli řemeslníci pozici zaměstnanců.
Komunální podniky měly ve své správě: kadeřníky a holiče, auto opraváře, pohřební služby, zedníky, instalatéry, malíře pokojů, elektromontéry, obkladače, taxislužbu…
Socialistická teorie byla asi taková, že když potřebuje občan nějakou službu, zajde do kanceláře komunálního podniku (mohl se nazývat i jinak), tam si službu objedná. Ve sjednaný termín přijde zaměstnanec „komunálu“, práci vykoná a občan zaplatí komunálnímu podniku podle aktuálního ceníku. Některé služby měly své vlastní provozovny, což ve skutečnosti často byly znárodněné soukromé objekty: autoopravny, kadeřnictví, krejčovské salony, pohřební služby, stavební podniky, oděvní tvorby… Někdy v nich mohli pracovat bývalí majitelé (jen na dělnické pozici a pouze jako zaměstnanci).
Skutečný život byl jiný
Situace v praktickém životě byla ovšem docela jiná:
- řemeslníků bylo v „komunálu“ málo,
- čekací doba byla velice dlouhá,
- čas výkonu služby nevyhovující (pouze v pracovní dny a v pracovní době),
- ceny velmi vysoké.
- A tyto služby fungovaly jen ve městech, na venkově vůbec.
Krom toho některé služby nebylo možno sjednat vůbec:
- když někdo potřeboval něco z kovo nebo dřevo výroby (svařit, ohnout, přiříznout, ohoblovat),
- když někdo potřeboval něco převézt dodávkou nebo malým náklaďákem,
- když si žena nekonfekčních rozměrů chtěla nechat ušít šaty nebo jen blúzičku
– neměl legální šanci.
- Jestliže se někomu rozbil automobil a on potřeboval právě někam odjet, neměl čas čekat týdny na termín v autoopravárně.
- Pakliže někoho stihla náhlá havárie – vodo nebo elektroinstalace, potřeboval službu hned, třebas se jednalo o víkendový den.
Meloucháři
Bylo mnoho vyučených a šikovných lidí, kteří nesměli svou profesi vykonávat legálně, třeba by i platili daň z příjmu. Taková možnost neexistovala. A tak se na ně občané obraceli nelegálně.
Řemeslník přišel v čase, kdy měl volno a opravil odpad, elektroinstalaci, rozbitý mixér, nestartující auto.
- Přistavěl kozí chlívek,
- řídil svépomocnou (a úřadem povolenou) stavbu rodinného domku,
- vymaloval,
- aplikovl/a zaneprázdněné ženě trvalou ondulaci na vlasy
- obložil metr stěny kolem umývadla…
Takové práci se říkalo melouch, lidem melouchy vykonávající pak meloucháři. Melouchář předem určil cenu, za jakou melouch udělá, a občan rád zaplatil, protože jinou možnost neměl. Po čase si někteří meloucháři uvědomovali svou „vzácnost“ a jejich nároky se zvyšovali:
- Očekávali (a dostávali) krom peněz také kvalitní svačinu,
- přísun nápojů při práci (piva),
- zvyšovali cenu své práce…
Dobrým parodickým příkladem takovéhoto typu meloucháře je „pan Lorenc“, zedník na invalidním vozíku, zpodobněný ve filmu Na samotě u lesa.
Konec melouchářů v Čechách?
Na sklonku socialistické éry, kdy byla společnost v takovém stavu, že nebylo nic a „nebyli lidé“, se bez melouchářů už neobešel nikdo. Melouchy meloucháři dělali už i ve své oficiální pracovní době. Každému to bylo vlastně jedno. A šikovným melouchářům opravdu „pšenka kvetla“.
Dalo by se předpokládat, že se po změně politického a ekonomického systému meloucháři etablují jako živnostníci v oboru, v kterém „melouchařili“. Stalo se to v poměrně málo případech. Obvykle začali podnikat, ale svůj obor činnosti změnili.