Když se ve společnosti začnu vyprávět vtipy, mnohý hostitel se leckdy začne cítit jako na tenkém ledě. Stačí málo, zejména když je nálada rozjařenáa alkoholem, a někomu „ujede pusa“, vypustí první ožehavý vtip, přidá se další… Nemůžeme volat „Ale pánové, ale dámy!“ Můžeme však převést vtipy na jinou kolej, a to tak, že jich sami několik řekneme. Naprosto bezpečně zklidní nebezpečně rozjařenou společnost, a přitom všechny dobře pobaví tak zvané židovské vtipy. Židovské vtipy jsou k popukání i poučné, staré a přesto aktuální, někdy peprné, ale nikdy ne vulgární. Mít pár židovských vtipů v zásobě se hodí v každé společnosti. Ale pozor, musíme si je pamatovat přesně. Pointa je dost často založena na slovíčku.
Nejlepší vtipy jsou židovské
O ženách
- Mojše žije v Izraeli, je velice zbožný a dbalý všech příkazů kašrutu. Hospodin si toho všimne a osloví ho: „Milý Mojše, tvá zbožnost mě těší a rozhodl jsem se, že ti splním jedno, a to jakékoliv přání.“
Mojše se zamyslí a řekne: „Hospodine, tvé jméno budiž oslaveno, mám příbuzné v Kalifornii, rád bych za nimi častěji jezdil, ale v letadle se bojím a loď se plaví příliš dlouho. Kdybys mohl postavit silnici rovnou přes moře …“
Hospodin odpoví: „Mojše, co sis to vymyslel? Dovedeš si představit to množství pilířů a jejich výšku? Toho betonu! Nemáš nějaké jednodušší přání?“
Mojše se zamyslí a řekne: „Mám ženu, někdy je smutná, nevím proč. Někdy se směje a nemá důvod. Někdy na mě ječí a taky nechápu proč. Mohl bys mi vysvětlit, co se to děje v ženské duši?“
A Hospodin odpoví: „Chceš tu silnici čtyřproudovou, anebo by ti stačila dvouproudová?“
- Dámy z lepších židovských kruhů měli večírek. Paní domu nechala mezi hosty kolovat obrovskou bonboniéru:
„Drahouškové, vezměte si bonbón.”
„Já už jich měla pět,” vydechla paní Kohnová.
„Měla jste jich, když dovolíte, sedm, ale klidně si vemte. Jako by na tom záleželo.”
- „Kohn, příteli, otázečku: Kolik by snědli pěkně vypečenejch rohlíčků na lačný žaludek?”
Kohn se zamyslí: „Tak tři, čtyři.”
„Prdlajs, jen jeden!” směje se Roubíček. „Ostatní by už nejedli na lačno!”
Kohn přijde domů: „Sára, kolik bys snědla rohlíčků na lačno?”
„No, sotva jeden,” je překvapená Sára.
„To je škoda,” říká smutně Kohn, „mohl jsem ti říct bezvadnej vtip.”
Židovské vtipy za „totáče“
- Kohn se chlubí úspěchy svých synů: „Můj nejstarší syn je na ministerstvu v Budapešti a řídí tam kolektivizaci maďarského zemědělství. Ten prostřední je v Praze na FK-TIR a plánuje rozvoj průmyslu v CSSR. A ten nejmladší, Benjamínek, žije v Izraeli, a je starostou Jaffy.“
„A to tam taky buduje socialismus?“
„Jsou snad mešuge? Budovat socialismus – ve vlastni zemi?!“
- Prezident Novotný si předvolal Goldsteina, který býval před „Vvítězným únorem“ ředitelem Živnobanky. „Takže, všechny podklady jste dostal ze sekretariátu, čas na prostudování jste taky měl, a tak teď nám povězte, jak to podle vaší analýzy vypadá s ekonomickou situací v Československu.“
Goldstein mlčí jako ryba.
„No tak, přece, nějaký názor jste si udělat musel.“
„Soudruzi,“ povídá pomalu Goldstein, „názor jsem si udělal – a přísahám, že mu nevěřím!“
Pak se Goldstein nakloní a tise povídá: „Jen tak pro jistotu, co by tomu říkali, nechat přepsat Hradčana na jejich paní?“
Soudruhu Kohne! Pročpak jste v dotazníku neuvedl, že máte v zahraničí bratra?
„Ale, soudruhu vedoucí, můj bratr žije v Izraeli.“
„Správně Kohn, tak proč jste to tam neuvedl?“
„Ale v zahraničí žiju přeci já! On je doma!“
- Kohna si předvolají na kádrové oddělení. „Soudruhu, tak vy nám tady do kádrového dotazníku uvádíte falešné údaje! Vy zde máte uvedený proletářský původ, doslova jste tu napsal: práce v dole. A přitom se prokázalo, že jste ve skutečnosti před Únorem vlastnil prodejnu kožešin na Národní třídě!“
„No to teda pardon,“ ohrazuje se Kohn, „přece mi nechtěj namluvit, že ten kšeft v Národní snad nebyl zlatej důl?“
Za císaře pána
Pan farář si chce koupit jezevčíka. Protože slovo „jezevčík“ je germanismus (Dachshund), a pan farář je obrozenec, používá zásadně novočeského výrazu „jamník“. Nechá si zavolat Jicchaka Blumethala, muže, který se tak řečeno „vyzná“, aby s ním dal obchodní řeč.
„Poslechněte, pane Blumenthale, vy jste šikovný člověk a mate přehled. Nevěděl byste o nějakém pěkném jamníkovi?
„A kolik by byl pan farář ochotný vynaložit?“
„No, myslel jsem, ze takových čtyři sta by mohla byt rozumná cena.“
„Pan farář žertuje. V dnešní době čtyři sta za jamníka! Ani pomyšlení. To o tom raději vůbec nemluvme.“
„A kolik byste tedy tak asi odhadoval, pane Blumenthale?“
„Má-li být ten jamník co k čemu, nejmíň dvojnásobek, a to ještě jenom, že jsou to oni, pane farář.
„A jak dlouho myslíte, že by to trvalo?“
„Když si teď plácneme, tak ho tu pozítří mají.“
Plácnou si, Blumenthal zinkasuje osm stovek a jde. Před farou potká přítele Weinsteina.
„Servus Moric, nevíš prosím tě, co by to tak moh’ bejt „jamník?“
Slavná hláška: Proč jsme ty žáby vlastně žrali?
Roubíček a Kohn jdou na trh. Cesta je dlouhá a vede bažinatou krajinou. Co chvíli přeskočí přes cestu žába. Roubíček povídá Kohnovi: „Když jednu žábu chytneš a sníš, dostaneš ode mě 100 korun.”Kohn se dlouho nerozmýšlí, popadne žábu a v mžiku ji má v útrobách. Roubíček s velkým sebezapřením zaplatil prohranou sázku. Po trhu se oba vracejí stejnou cestou zpět. Roubíček, který nemůže zapomenout na prohraný peníz, se ptá Kohna: „Ty, Kohn, kdybych chytit a snědl žábu, dal bys mi stovku?”„Nu, pročpak ne,” odpověděl Kohn.Roubíček se vrhl po žábě a v okamžiku se ztratila v jeho ústech. Kohn vrací dle úmluvy 100 korun. Oba jdou zamyšleni cestou dál… Delší ticho přeruší Roubíček dotazem: „Ty, Kohn, řekni mi, proč jsme ty žáby vlastně žrali?”