Polka, polka a polka. Tři slova, tři významy. První z nich, psaný s velkým počátečním písmenem, i když to není na počátku větry, značí ženu polské národnosti. Druhý a třetí význam slova polka (s malým písmenem) je označení pro určitý rytmus melodie a nebo společenský tanec na melodii polky tančený. Věta „Na polku tančila Polka polku“ zní tedy sice divně, ale je jinak docela v pořádku.
Kde se polka vzala? Jeto lidový, jak se traduje, a nebo to je s nějak polkou jinak? Má polka (a polka) něco společného s Polskem? Znají polku kromě Čechů i jiné národy?
„Polka jede…“
Často se říká, že je polka českým národním tancem. Už tato teze bývá předmětem častých polemik. Vždyť přece delší tradici mají dupák, obkročák, maděra, skočná…
Historie polky není zase tak stará, píše od prý od roku 1830. A v tu dobu – bylo přece národní obrození – se pro zviditelnění národní identity použilo všechno – od nalezených „rukopisů“, třeba po polku.
Polka jako tanec měla úspěch, dvoudobý takt je líbivý, dovádivý, taneční kroky jednoduché, vlastně se ani nadají splést. Krok-sun-krok, krok-sun-krok. Melodie v rytmu polky jsou jednoduše zapamatovatelné, a protože dvoudobý rytmus nelze nijak „natahovat“, texty k polkám nemívají nijak závažný obsah, jsou jednoduché, veselé, někdy až žertovné a optimistické. Pro jednoduchost a zapamatovatelnost melodií byly polky ideální pro repertoár malých venkovských dechovek, které pomáhaly polku šířit.
Tanec polku bylo možno tančit na různé národní písně – české i moravské. V rytmu polky byly skládány umělé písně, které zlidověly. Polka – zásluhou především Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, pronikla i do tak zvané vážné hudeby:
- slavné Smetanovy polky (Louisina, Jiřinková – údajně inspirovaná na jiřinkovém bále mladičkou Boženou Němcovou, polky z opery Prodaná nevěsta..)
- nebo Dvořákova Polka E dur z Českých tanců.
Tančit polku je snadné
I když se polka často definuje jako tanec společenský, kolový a párový, v provedení různých tanečních souborů můžeme vidět sólové taneční partie v rytmu polky nebo polku tančenou skupinově. Třebaže se polka obvykle tančí doprava, skuteční milovníci tance dokážou partnerku vést tak, že tančí i doleva – a dobrá tanečnice se změně směru přirozeně poddá.
Základní krok polky, krok poskočný, je také obvyklým prvkem jednoduché gymnastiky. Dobře ho zvládnou i děti předškolního věku. Polkový krok je ale také základem jiných, složitějších, společenských tanců – například jive („džajv“).
Proč polka? Věčné téma lingvistů
Je zajímavé, že se původem označení tance výrazem polka zabývají různá badatelé skoro tak dlouho, jak tanec existuje. Už v roce 1925 Zdeněk Nejedlý ve své studii na téma významu slova polka v časopisu Naše řeč píše:
„Jméno nejproslulejšího českého tance má dnes již svou historii, a dost zvláštní. Podíváme-li se na ně klidně a bez předsudku, sotva můžeme býti v pochybnosti, co slovo polka znamená. Ale jak už to nejednou bývá, zvláštní okolnosti zatemnily toto jasné vědomí tak dokonale, že se slovo, původně zcela jasné, stalo na konec div ne nerozřešitelnou záhadou. Jistě při tom působila také až přílišná horlivost starých a nových etymologů, kteří hledali záhadu tam, kde jí vlastně nebylo.“
Zdeněk Nejedlý pak střízlivým vědeckým pohledem zavrhuje lidové zkazky o tom, jak jistá děvečka nebo pacholek náhodně učinili několik kroků na píseň Strejček Nimra koupil šimla, a ty kroky se ostatní chase zalíbily. Nejedlý dál vysvětluje:
„Myslím, že jest dostatečně patrno, že nám tyto zprávy vůbec nevykládají vznik polky, nýbrž že jsou jen ohlasem vědomí, kdy a jak se polka do oněch končin dostala. Že z toho vypravěči udělali „vynalezení“ polky, bylo způsobeno nesmírnou slávou polky v této době. Nelze vůbec popsati, jakého přímo zbožnéní se tehdy polce dostalo, a nikoli jen u nás, nýbrž i v Paříži, Londýně a v Americe. A tu není divu, že se hlásili šťastní svědkové jejích počátků a že o tom vypravovali s pýchou, jež pak snadno v počátcích polky u nich viděla počátky polky vůbec a tím vznik polky.“
Zdeněk Nejedlý, který nikdy nešetřil slovy, pak dále na několika stránkách rozepisuje, na co by ním dnes stačilo několik řádků:
- Že je polka nikoliv lidová, ale uměle vytvořený tanec, který má základy v jiných společenských tancích,
- že se slovo polka ve spojení s tance do roku 1830 nikde neobjevuje,
- že nebylo nic neobvyklého, když byl tanec pojmenován názvem jiného národa (uvádí evropské příkladů)
- a především, že po revoluci v 1831 nesmírně vzrostla popularita Poláků v zemích Koruny české a že v tu dobu bylo módou cokoliv polského.
Proto prý i národní buditelé původně psali slovo polka s velkým počátečním písmenem, aby mělo charakter příslušnice obrozeného bratrského slovanského národa. Později slovo zobecnělo.
Ilustrační foto: freeimages.com