Rok po komunistickém puči, přesně 24. dubna 1949, byla založena jednotná dětská organizace, jejíž principy vycházely ze sovětského vzoru. Dostala i podobný název – Pionýrská organizace Československého svazu mládeže. Příslušnost k organizaci byla vyjadřována právem nosit pionýrský kroj. Jak se měnilo pojetí organizace, měnil se i pionýrský kroj. Poslední podoba pionýrského kroje byla určena v normalizačním lednu 1970 a tak zůstala až do zániku organizace v roce 1990. Pionýrský kroj definoval tak zvaný krojový předpis.
Pionýr jako jediná možná volba
Dostat děti a mládež pod kontrolu, působit na ně v duchu marxisticko-leninské ideologie, vytlačit z výchovy dětí veškeré „západní“ vlivy, budit v nich „touhu“ stát se svazákem a později komunistou, vyvolat v nich pocit, že jsou přáteli všech dětí celého světa, vychovávat je tak, aby se už v dětském věku „podílely na budování socialismu“, a také – i když ne na prvních místech – vyplnit volný čas dětí v duchu komunistické výchovy (jak byl přímo nazván základní výchovný princip veškeré výchovně vzdělávací práce ve školách i mimo školu) – tak to byly důvody vytvoření pionýrské organizace v lidově demokratickém a později socialistickém Československu. Vznikem pionýrské organizace direktivně zanikly všechny jiné, nežádoucí dětské organizace. Definitivně a pod pohrůžkou sankcí pro jejich vedoucí.
Pionýrský kroj: Motivace i výchovný prostředek
Pionýrskou organizaci ovšem nezakládali žádní „troubové“. Byla vystavěna na základě znalostí posbíraných z činnosti jiných tradičních dětských organizací z celého světa. Samozřejmě pečlivě „filtrovaných“ od všech nežádoucích – rozuměj nekomunistických – prvků. Nebylo to jen pionýrské heslo uzmuté skautům („Buď připraven,“ odezva „Vždy připraven!“) doplněno na „K budování a obraně socialistické vlasti buď připraven,“ odezva „Vždy připraven!“. Zakladatelé pionýrské organizace dobře znali, že se dětem sdruženým v nějaké skupině líbí vyjadřovat sounáležitost stejnými oděvními prvky (svůj kroj měli skauti, sokolové…). A zároveň má takový stejnokroj i „umravňující“ dopad (využíváno dodnes).
To věděla i Naděžda Krupská, zakladatelka sovětské leninské pionýrské organizace (1922), proto i sovětští pionýři nosili – podobně jako skauti – na krku šátky. Jen barva šátků leninských pionýrů byla – jak jinak – rudá. Rudý šátek tedy museli mít i pionýři u nás. Rudý trojcípý šátek se stal jedním ze symbolů organizace.
- Původ šátků na krku je ovšem možno nalézt v prvních skautských krojích, kdy zakladatel skautingu generál Robert Baden Powell vycházel z prvků uniformy britských vojáků operujících v Africe.
Mohlo by vás zajímat
O měnících se podobách a typech pionýrského slibu je možno se dočíst v samostatném článku ZDE.
Pionýrský kroj: Vývoj
Po vzniku jednotné pionýrské organizace na tak zvané slučovací konferenci ČSM dne 24. dubna 1948 (mimochodem, nebyla to asi náhoda, že byla PO ČSM založena a skaut zrušen právě v den skauty slaveném svátku svatého Jiří, jejich patrona) – byl určen pionýrský kroj:
1949 – 1970
- Jiskry (od roku 1958 nejmladší věková kategorie členů PO ČSM): Bílá plátěná košile s našitým textilním znakem jisker. Na barvě sukně nebo kalhot se nijak nebazírovalo, ale úzus byla tmavší barva.
- Pionýři: Bílá plátěná košile se zapínáním vředu a límečkem, pionýrský šátek jednotného provedení (maminky ho nemohly doma ušít), kovový odznak s pionýrským znakem a tmavomodrá sukně nebo kalhoty. Chlapci mohli na kalhotách nosit kožený opasek s kovovou sponou s vytlačeným pionýrským znakem. Zejména v 50. letech, kdy bylo zásobování textilem špatné, bylo tolerováno nošení pionýrského šátku i na jiném oděvu. Kroj byl určen na slavnostní příležitosti, ale v 50. letech děti nosily samotný šátek uvázaný přes jakékoliv oblečení i na pionýrské schůzky nebo na školní vyučování.
- Pionýrští vedoucí: Pionýrští vedoucí nosili červený šátek ke kroji svazáckému (tmavomodrá košile s našitým textilním znakem ČSM). Bylo však tolerováno, když vedoucí nosil šátek jen na civilním obleku.
1968 – 1970
V době tak zvaného Pražského jara roce 1968 byly „vzkříšeny“ dvacet let zakázané dětské organizace. Děti se masově přihlašovaly do Junáka (skaut) a PO ČSM rapidně ubylo členů. Bylo jasné, že má-li si PO ČSM udržet alespoň nějakou členskou základnu, musí se zmodernizovat a přiblížit konkurenčnímu skautingu. V roce 1968 se v Mezinárodním pionýrském táboře (později Institutu PO SSM) v Seči konala konference pionýrských pracovníků, která navrhla programovou a organizační přeměnu a přejmenování PO ČSM na Pionýra. Jedním z motivačních prvků byl i nový pionýrský kroj, který se nápadně přiblížil líbivému kroji skautskému. Ačkoliv nebyl nikdy oficiálně schválen (jednalo se návrh), byl vyvzorován a dost rychle dán do prodeje. Předchozí pionýrský kroj ale nebyl zrušen.
- Pionýrský kroj 1968 – 1970: Jednalo se oblek ze silného (pro děti velice nepohodlného) kepru v barvě khaki. Tvořila jej bunda v délce na boky všitá do pásku, s našitými náprsními kapsami s vytvarovanou klopou a dále pro chlapce dlouhé kalhoty, pro dívky sukně nebo dlouhé kalhoty. Oblek se zapínal na hnědé knoflíky s vytlačenými třemi plameny pionýrského znaku. K obleku se nosil pionýrský šátek. Období, které bylo později označováno jako „krizové“ trvalo jen velmi krátce, a pionýrů v něm moc nebylo, takže tento pionýrský kroj ani nestačil vstoupit do povědomí lidí.
1970 – 1990
V lednu 1970 byl všem demokratickým procesům konec. Skauti a jiné organizace se opět ocitli na indexu, byla ukončena činnost PO ČSM i nikdy oficiálně neschváleného následníka Pionýra a vznikla Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže. Přijala nové výchovné prostředky (například Výchovný systém PO SSM tvořený plněním předepsaných úkolů pro každou věkovou skupinu: Vlastnosti zvířátek, Plameny, Cesty).
Zásadní – na první pohled zjevnou – byla změna pionýrského kroje. Předepisoval jej tak zvaný „krojový předpis“, který byl striktní a nepovoloval nějaké změny. Nosit například pionýrský šátek na civilním obleku bylo závažným prohřeškem proti krojovému předpisu. V této podobě pionýrský kroj zůstal až do zániku organizace v roce 1990.
- Jiskry: Dívky měly bleděmodré propínací šaty s kovovým odznakem jisker, kroj hochů-jisker tvořila bleděmodrá bunda všitá do pásku s odznakem jisker. Kalhoty pro hochy nebyly předepsány.
Malým dětem kroj slušel, ale byl z nevhodného směsového materiálu, děti „kousal“. - Pionýři: Pionýrský kroj byl tvořen bleděmodrou košilí s pionýrským šátkem, modrošedými kalhotami nebo sukní s textilním páskem s kovovou sponou, na níž byl vytlačen pionýrský znak.
Košile musela mít další náležitosti:
na levém rameni našitou domovenku v barvě košile s tmavomodrým (předtištěným) lemováním, na které byl tmavě modře vyšit název sídla pionýrské skupiny (město, obec).
Pod domovenkou na levém rukávě , asi v polovině nadloktí, byl funkční štít ve tvaru husitské pavézy (v barvě košile, modře lemován, maminky musely přišít), na který se případně připínaly jedna až tři rubínové hvězdičky (podle funkčního zařazení pionýra v oddíle, ve skupině nebo v okresním pionýrském štábu).
Dalším povinným prvkem byl kovový odznak s pionýrským znakem podložený předepsaným filcovým podkladovým kolečkem. Kolečko s odznakem se umisťovalo do středu levé „falešné“ klopy (bez kapsy). Mladší pionýři nosili kolečko žluté, starší modré.
Nad pravou klopu se už dobrovolně připínal kovový odznak splněné etapy výchovného systému (Plameny, Cesty).
Dobrovolnými prvky byly také plátěné nažehlovací odznaky získaných odborností v rámci výchovného systému – v horní části pravého rukávu.
Kroj byl líbivý i slušivý. Nebyl ovšem nijak levný, jenom samotná košile stála 110 korun, což v tu dobu byla desetina až dvanáctina běžného ženského platu. - Pro činnost v přírodě (soutěže, tábory a podobně) byl určen pionýrský kroj pracovní. Tvořila jej pouze košile s červeným šátkem, kalhoty předepsány nebyly. Košile byla v barvě khaki, na hrudi byly dvě našité kapsy s klopami, na ramenou nárameníkové pásky. Na pracovní košili se umisťovaly pouze: domovenka v barvě košile se zeleným orámováním, funkční štít a odznak s podkladovým kolečkem.
Košile byla zhotovena z neprodyšného nesavého polyesteru, ale byla líbivá – dětem se zdála být “zálesácká“. - Kroj pionýrských vedoucích: Řadoví pionýrští vedoucí kroj moc často nenosili, neměli to v povinnostech. Měli však právo nosit jej. Měli na výběr:
buď svazácká košile (bleděmodrá, bez klop, pouze s našitým textilním znakem SSM), jen místo vázanky mohli mít šátek;
nebo bleděmodrá košile opatřená náležitostmi jako košile dětská: domovenka, funkční štít s rubínovou páskou (označení dospělých) a rubínovými hvězdičkami podle funkce, kovový odznak s červeným podkladovým kolečkem, dobrovolně na levé straně hrudi odznak získaného stupně kvalifikace.
Profesionální pracovníci nosili (dobrovolně) kostým/oblek pionýrského pracovníka, který byl ušit z modrošedého sukna, do kterého se nosila bleděmodrá pionýrská košile a šátek (na svazácké akce to mohla být vázanka SSM). Sako muselo být opatřeno domovenkou, funkčním štítem s rubínovými hvězdičkami a rubínovou páskou, odznakem s podkladovým kolečkem.
Oblek se sice nemačkal, ale byl neprodyšný a ženám moc neslušel.
Pro akce v přírodě nosili pionýrští pracovníci jen zelenou košili s náležitostmi.
Vázání pionýrského šátku
Pionýrský šátek se na krk vázal předepsaným uzlem. jednalo se o uzel ambulatní, jinak zvaný plochá spojka. Koloval mýtus, že cípy šátku musí tvořit „jedničku“, tedy že pravý cíp musí být kratší. To je ovšem opravdu jen legenda. Žádný takový předpis neexistoval, a už vůbec ne v éře PO SSM (ověřitelné to je například v „bibli“ pionýrské organizace – v Pionýrské encyklopedii, která byla skutečně všeobsažná). Původ mýtu o šátku uvázaném „na jedničku“ je docela vysvětlitelný.
- Tak jednak: začneme-li vázat ambulatní uzel na šátku, jehož cípy jsou vpředu stejně dlouhé a třetí cíp bude přesně vprostřed zad (na páteři), bude po uvázání vždy jeden přední cíp delší než druhý.
- A protože – zejména v období PO ČSM – bývaly oddílovými vedoucím dost často učitelky (zhusta i třídní), je docela snadno vysvětlitelné, že si tuto legendu vymyslely ony samy, protože „pionýr přece chce mít samé jedničky,“ no ne?