Slovo kulak se do českého slovníku dostalo z ruštiny, a to v tom samém významu, jako bylo používáno v Sovětském svazu v době násilné kolektivizace zemědělství. I u nás měl být „kulak“ chápán jako „nepřítel lidu“, a to z důvodu, že měl větší výměru hospodářské půdy a nechtěl ji odevzdat do rukou „všeho lidu“. Slovo kulak mělo být hanlivé, jako mělo být odsouzeníhodné veškeré soukromé vlastnictví čehokoliv, co přináší soukromý výdělek, zisk.
Kulak podle sovětského vzoru
Kořeny označení „kulak“ pro soukromého vlastníka větší výměry hospodářské půdy se nacházejí na počátku 20. století, ještě na sklonku carské éry. Kulak sice znamená v ruštině pěst, ale v přeneseném významu tak byli už v době Nové ekonomické reformy (1914) označeni bohatí a střední rolníci, kteří tvořili skoro sedminu všeho ruského rolnictva a z hlediska ekonomického tvořili nezanedbatelnou vrstvu.
„Nedáš svá pole? Do gulagu s tebou“
A právě tito rolníci se stali „tvrdým oříškem“ při kolektivizaci zemědělství v Sovětském svazu třicátých let. Protože – z pochopitelných důvodů – nechtěli dobrovolně odevzdat své statky a rodová hospodářství a ocitnout se ze dne na den bez majetku, nařídil koncem třicátých Stalin „likvidaci kulaků jako třídy“. Za použitá ozbrojeného násilí byli majitelé půdy vyhnáni ze svých hospodářství, byli deportováni na Sibiř do gulagů.
Encyklopedie uvádějí, že bylo takto „zlikvidováno“ na pět milionů velkých a středních hospodářů (je třeba si uvědomit velikost Ruska a ještě větší rozlohu Sovětského svazu, když anektoval některé mnohé okolní země).
Sovětský svaz sice získal do svého držení držení veškerou hospodářskou půdu, ale nebylo lidí,kteří by se o ni dokázali kvalifikovaně odělávat. Zemědělská výroba v SSSR prodělala obrovský propad, z kterého se jen těžko dostávala (navíc s válkou doslova „za dveřmi“).
Kulak v poúnorovém Československu
Nač vymýšlet nové slovo, když to ruské („sovětské“) plně vystihuje problém? S touto filozofií převzali do svého „newspeaku“ slovo kulak také českoslovenští komunisté. Bylo to po únorovém puči roku 1948, kdy začala i u nás tak zvaná „kolektivizace“ zemědělství.
I ve způsobu provedení si tehdejší komunističtí lídří vzali příklad ze svého „velkého vzoru“, jak byl SSSR označován. Kdo měl víc než 15 hektarů (později i méně), byl označen za „kulaka, nepřítele pracujícího lidu, člověka zlovolného a nepřátelského“. Polnosti, pastviny, lesy, dobytek, stroje i hospodářské budovy mu byli zabaveny, majitel a jeho rodina byli vyhnáni. Obvykle jim byla přidělena nějaká chalupa ve velmi špatném stavu a v jiné obci.
Hospodáři často skončili ve vězení. Jejich rodiny byly společensky, sociálně i jinak perzekvovány:
- například manželky či dosud žijící rodiče museli pracovat (v době komunismu byla trestně stíhatelná pracovní povinnost každého), ale nikdo je nechtěl/nesměl přijmout do zaměstnání.
- Dostali se jen na ta nejpodřadnější a nejméně placená místa – bez ohledu na to, že to byli lidé třeba vysokoškolsky vzdělaní.
- Jejich děti nesměly studovat, což se projevovalo tím, že nebyly přijaty na žádnou střední natož vysokou školu.
Ze státem zabavených polností vznikaly státní statky nebo byly včleněny do Jednotných zemědělských družstev, ale bez práva podílu bývalého majitele, byl-li označen za kulaka.
Všichni dobří rodáci a jiné filmy
Atmosféra násilné kolektivizace na československém venkově byla mnohokrát zpracována v uměleckých dílech. V padesátých letech komunistická cenzura schválila jen díla kolektivizaci oslavující.
„Sedláci byli ztvárněni jako „škůdci“ a nepřátelé vesnice, kteří brání obecnému rozvoji (Slepice a kostelník – O. Lipský, 1950), mechanizačnímu pokroku, emancipaci žen (Cesta ke štěstí – J. Sequens, 1950; Vzbouření na vsi – J. Mach, 1949) a záměrně sabotují a škodí v nově vznikajících družstvech (Neobyčejná léta – V. Jasný, K. Kachyňa, 1952; Usměvavá zem – V. Gajer, 1952). Na druhé straně chalupníci a malorolníci vstupující s odhodláním do družstev se společnou výrobou byli vyobrazeni jako uvědomělí občané, ochotní vzdát se osobních zájmů ve prospěch kolektivního hospodaření,“ uvádí se na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů ČR.
S postupem času se cenzura uvolňovala. Tak zvaná „nová vlna“ českého filmu zachytila o toto neslavné období našich dějin.
„Celkové uvolnění nejen na poli kultury v druhé polovině 50. let vedlo i k menším ideologickým zásahům do filmové tvorby. Nejvýrazněji se to v případě venkovské tematiky odrazilo na snímcích Touha (1957) od V. Jasného a Velká Samota (1959) od režiséra L. Helgeho, kde již filmoví tvůrci nahlíželi na proces kolektivizace s kritickým odstupem. V průběhu následujících let se dramaturgický dohled udržoval „v mezích“, což umožnilo stále realističtější nahlížení na problémy venkova 50. a 60. let (Např. Noc nevěsty – K. Kachyňa; Smuteční slavnost – Z. Sirový, 1969; Všichni dobří rodáci – V. Jasný, 1968)“, píše se v téže stati na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů ČR.
Současnému divákovi by nejspíš problematiku „kulaků“ a celé kolektivizace nejlépe objasnil poslední jmenovaný film Vojtěcha Jasného z roku 1968 – Všichni dobří rodáci. Právě pro nezakrývané skutečnosti – navíc vysoce esteticky zpracované – putoval film do „trezoru“ zakázaných filmů a mohl být znovu promítán až po roce 1989.
Ilustrační foto: pixabay.com