Sakristie je významným prostorem křesťanského kostela. Jedná se o provozní zázemí. Sakristie slouží k uchovávání bohoslužebných rouch a předmětů (obětiny, liturgické náčiní, svíce, roucha, ubrousky apod.). Sakristie je místem kontemplace (rozjímání, přemýšlení, uvažování) a přípravy na mši (například oblékání liturgických rouch kněží i ministrantů), prostor pro rozhovor s duchovním.
Sakristie není „zákristije“
Sakristie je místnost v v křesťanském kostele, v níž jsou uchovávána bohoslužebná roucha kněží i ministrantů a dále předměty užívané při bohoslužbě. Sakristii obstarává kostelník.
Slovo sakristie je odvozeno z latinského základu: sackristia, sacer – svatý). Lidově se často (a nesprávně) říká „zákristije“, což zřejmě vzniklo podle některých umístění sakristie za hlavním oltářem, nesprávně chápáno jako „za Kristem“. Sakristie sice někdy bývají umístěny za hlavním oltářem, ale rovněž bočně od kněžiště.
Kde hledat sakristii
Vhodné je co nejkratší spojení sakristie s presbytářem (kněžiště; chrámový prostor vyhrazený kněžím, např. kolem hlavního oltáře). Umístění sakristie má také splňovat požadavek možnosti slavnostního nástupu k oltáři středem bohoslužebného shromáždění. Sakristie mívá přímý vstup z venkovních prostor. Jen v některých případech má sakristie jediný vstup přes kněžiště. Prostor sakristie se může dělit na:
- sakristii pro kněze
- a sakristii pro ministranty.
Co ukrývá sakristie
Sakristie bývá vybavena:
- větším pultem,
- skříňkami na uschování bohoslužebného nádobí, liturgických předmětů a potřeb, bohoslužebných knih
- a několika skříněmi pro úschovu bohoslužebních rouch.
Velikost a vnitřní uspořádání sakristie souvisí:
- s provozem kostela,
- frekvencí mší svatých
- a počtem kněží, kteří zde pravidelně slouží.
Sakristie také musí umožňovat přípravu lektorů a asistence z řad laiků, přípravu slavnostních bohoslužeb (kadidlo, procesí) i kontakt kněze s věřícími (od intencí po osobní rozhovory). Při stavbě nových chrámů se vychází z toho, že by měly připadat:
- dva metry čtvereční na kněze
- a půl metru čtverečního na přisluhující osoby.
U starých nebo malých kostelů se vychází z stávající situace.
Sakristie v historii
„Sakristie v hitorii měnily svá umístění. Východní chrámy měly postranní prostory po obou stranách chóru. Sloužily především k přijímání darů věřících a jejich uchovávání. Místnosti se v období raného křesťanství postupně rozdělily z důvodu nutného ztvárnění velkého vchodu pro proskomidie na prothesis, která se využívala k přípravě darů, a diakonikon k uchovávání předmětů a oblékání,“ vysvětluje se na serveru artslexikon.cz.
Baziliky západu měly většinou blízko vchodu secretarium, kde klérus očekával biskupa a připravoval se s ním na bohoslužbu. Postupem času přibyly takovéto vedlejší místnosti i u menších kostelů.
V baroku se sakristie stavěly většinou za hlavním oltářem. I ve větších kostelích se budovala sakristie blízko chórového prostoru.
„V současnosti se pro sakristiii volí rovněž místo blízko vchodu do kostela, protože usnadňuje setkání věřících s duchovním. Sakristie se staví tak, aby byla přístupná z obou stran – zevnitř kostela i zvenčí. Obvykle se z praktických důvodů dělí na několik částí (sakristie pro ministranty a kněze, kancelář, sklad nářadí).
U protestantských kostelů se umístění sakristie dost liší, často se nachází mezi bydlištěm duchovního a samotným kostelem,“ uvádí artslexikon.cz.
Sekrétarium biskupa a sakristie
V katedrálním kostele, ať nechybí sekretárium, neboli důstojná místnost, nakolik je to možné blízko při vchodu kostela, v níž si biskup, koncelebranti a přisluhující oblékají liturgická roucha a z níž vychází liturgický průvod.
Obvykle ať je sakristie oddělená od sekretária. V ní se uchovávají posvátné předměty, v ní se v běžných dnech celebrant a přisluhující mohou připravovat na bohoslužbu. Je třeba zachovat zvyk zřizovat v sakristii sakrárium, kam se vylévá voda použitá k umývání posvátných nádob a praní textilií.
(Caeremoniale episcoporum; Všeobecné pokyny k Římskému misálu)
Ilustrační foto: pixabay.com