Domů Osobní rozvoj Výčitky svědomí

Výčitky svědomí

od jezzina

Odborníci jsou toho názoru, že výčitky svědomí jednotlivců udržují lidskou společnost, že bez schopnosti mít výčitky svědomí by se společnost zhroutila. Výčitky svědomí jsou podle nich přirozený mechanismus, prostřednictvím kterého dochází k samoregulaci. Člověk cítí, že udělal něco špatného. Výčitky svědomí mnohdy vedou k nápravě, jsou „morálním“ trestem za špatné činy.

Není vina jako vina

Člověka s výčitkami svědomí trápí pocit, že je vinen. Vina bývá definována jako odpovědnost člověka za ublížení, hřích, trestný čin nebo jiné porušení práva, eventuálně zvyklostí. Pocit viny může mít různé podoby. Zpravidla se rozlišuje na:

  1. vinu právní (zavinění definované zákonem), která má být dle zákona potrestána;
  2. vina mravní, se kterou se musí provinilec vyrovnávat sám (třeba účinnou snahou o nápravu, o odškodnění, případně prosbou o odpuštění);
  3. stálý pocit viny, projevující se nepřiměřeným sebeobviňováním (jako důsledek typu výchovy).

 

Ilustrační fotografie

Jiná klasifikace vinu rozlišuje na:

  1. kriminální,
  2. politickou,
  3. morální
  4. metafyzickou.

Postižitelné světským právem jsou pouze první dva typy. Výhoda je to jen zdánlivá. U jiných vin máme tendenci tvořit tak zvané sebeobranné mechanismy a trestat se psychosomatickými příznaky.

Výčitky svědomí

Ať už se jedná o kterýkoliv typ viny, může mít na psychiku člověka destruující vliv. Někdy vyvolává  až panické pocity strachu, časté dlouhodobé poruchy nálady, někdy i hypochondrický „únik“ do nemocí. Pocitem viny trpí člověk, který má (skutečnou nebo i domnělou) odpovědnost za to,:

  • co způsobil druhému,
  • co zavinil,
  • čemu nezabránil, ačkoli zabránit mohl.

Pocit viny je projevem sebedestrukce. Člověk se jím sám odsoudí a také potrestá.

Výčitky svědomí neprožívá každý

Pocit viny neprovází každého člověka, která se něčím proviní. Někdo nad svým skutkem pomyslně „mávne rukou“, zapomene, nevrací se k tomu. Jiný se zase celý život trápí vzpomínkou na něco, co ostatní považují za banalitu. Záleží na povaze a založené člověka:

  • Někdo je sebevědomý, bezstarostný, bezohledný.
  • Jiný je lítostivý, přemýšlivý, podceňující se, nejistý.

Odborníci uklidňují: Když někdo vykonal čin, o němž ví, že byl špatný, jsou výčitky svědomí na místě. Mírné „trápení“ nad skutkem, o němá je člověk přesvědčen, že byl špatný, je svým způsobem terapie. A zároveň důkaz, že viník není otrlým a „špatným“ člověkem. Jiná situace je v případě člověka s tak zvaně „sebemrskačskými“ sklony. Bývá obtížný i pro své okolí – příbuzné, přátele. 

Odborníci jsou názoru, že v případě výčitek svědomí není dobré přenášením vlastních výčitek svědomí na své blízké. Může nastat situace, že se „viníkovi“ sice uleví, ale přenese svou vinu na ně. Když ne, zatíží jej starostí, co si mají počít, jak mají se sdělenou informací naložit.

  • Cílem by se mělo stát: podporovat zdravé vědomí viny a odstranit destruktivní pocit viny. Omluvit se, vinu napravi, odčinit. Nepomůže-li to, požádat o pomoc odborníka. Ale ne o radu virtuální (na internetu), ale terapii živého psychologa.

Ilustrační foto: pixabay.com

0 komentář

Související

Váš názor