„Zachoval stoický klid,“ řekneme o někom, kdo se umí ovládat, nedá na sobě znát emoce, vždy zachovává chladnou hlavu, nerozhoduje se unáhleně. V tu chvíli si neuvědomujeme, co má „stoický klid“ společného s antickým filosofickým směrem „stoicismem“.
Stoicismus: Ctnost (jako moudrost) je štěstí a úsudek založen na chování jedince víc než na slovech. Neovládáme vnější okolnosti, a nemůžeme na nich záviset. Záleží jenom na nás a našich reakcích.
Stoicismus, filosofický směr
Stoicismus se jako filosofický směr vyvíjel v období helénismu a v prvních stoletích našeho letopočtu. Názvu se mu dostalo podle místa vzniku. Kolem roku 300 př. n. l. byla založe škola, jejíž přednášky se děly pod pestrým sloupořadím, stoa poikilé, lemující antická náměstí. Na těchto místech debatovali antičtí učenci a filosofové. Učení bylo živé po několik století a dělí se na tři období, jež jsou – v porovnání s dobou trvání jiných filosofických směrů – poměrně dlouhá.
- Stoia stará (Zenón z Kithia, Kleanthés, Chrýsippos),
- stoia střední – na přelomu letopočtu (Panaitios, Poseidónios)
- stoia nová – 1. a 2. století n. l. (Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius).
Vnitřní dělení stoicismu
Bez ohledu na časové období se filosofická směr vnitřně dělí na logiku, fysiku a etiku. Etika byla ceněna nejvýš. Stoici srovnávali vzájemný poměr jednotlivých částí filosofie: „Logika je skořápka, fyzika je bílek a morálka (etika) žloutek, nejdůležitější část vajíčka.“
Stoický klid: Mravnost a ctnostný život
Mravnost stoici chápali v žití v souladu s přírodou. Tak je chápána i blaženost. Hlavní atributy tak zvaného ctnostného života jsou: rozumnost, uměřenost, spravedlnost a statečnost.
Žít ctnostně podle principů stoicismu znamená: „Žít v souladu s přírodou a rozumem.“ Všechno ostatní je lhostejno: bohatství, postavení, sláva, ale i zdraví. Tyto skutečnosti nemůže člověk ovlivnit, musí se nad ně povznést, smířit se s nimi.
- Cílem života člověka je vyrovnání se se skutečností, dosažení duševního klidu a neochvějnosti, zbavení se všech životních vášní a tím dosažení nenáruživosti. Tento stav je podle stoického učení ideální pro mudrce, stojí na vrcholu dosažitelné dokonalosti pro běžného smrtelníka.
- Třebaže je dokonalý stoik přísně morální, stává se také nejsvobodnějším, protože se řídí pouze rozumem a je nezávislý na věcech vnějších.
Fyzika rozlišuje čtyři kategorie: substance, kvalita, stav, relace. Jsou navzájem skloubené.
Člověk se narodí jako tabula rasa
Logiku stoicismu tvořila dialektika a rétorika. Dialektika se dále dělila na logiku v užším slova smyslu a na gramatiku.
- Aristotelskou logiku stoici obohatili zkoumáním soudu, přičemž kromě jednoduchých znají i soudy složené. Vyvrcholení logiky vidí v nauce o úsudku. Jediným zdrojem poznání a pravdy je smyslové vnímání, jímž pak vzniká zkušenost – empeiria.
Lidská duše po narození je tzv. tabula rasa, tedy čistá, nepopsaná deska. Působením vnějšího světa se vytvářejí obtisky vnějších materiálních předmětů v duši, záruka pravdivosti. Vedle toho existují ještě vrozené představy –například představa dobra, Boha, které jsou v rozporu s „čistou tabulí“. Jsou pravdivé, protože je máme všichni stejné.