Antichartou je v československém kontextu nazývána podpisová akce, která odsuzovala dokument Charta 77. Podpisovou akci zorganizovali představitelé strany a vlády (komunistické). Tak zvanou Antichartu podepsalo na sedm tisíc tehdejších československých hudebních a dramatických umělců. Nepodepsání Anticharty pro umělce znamenalo profesní sankce. Jiní se podpisem “rehabilitovali” a byla jim dosud blokovaná práce naopak povolena. Podpisové akce proti Chartě 77 se pořádaly i na mnohých pracovištích a ve školách. V drtivé většině nikdo z těch, kteří Antichartu podepsali, znění prohlášení Charta 77 neznal. Charta 77 je považována za jednu z nejvýznamnějších akcí odporu vůči politickému režimu v období normalizace po roce 1968.
Anticharta odsuzovala Chartu 77
Aby bylo možno pochopit Antichartu v historických souvislostech, je třeba znát ale rámcově historii Charty 77, kterou signatáři Anticharty odsuzovali. Skutečnost byla taková, že drtivá většina podepisujících vůbec nevěděla, o co jde, a nebo trochu málo věděli věděli, ale neznali obsah Chrarty 77.
Co byla Charta 77
Charta 77 se jmenuje dokument, kterým neformální skupina československých občanů kritizovala československou „politickou a státní moc“ za to, že nedodržuje základní lidská a občanský práva, ačkoliv se k tomu písemně zavázala v tak zvané Helsinské smlouvě (Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách v roce 1975) i za porušování lidských práv, k jejichž dodržování se zavázala řadou dokumentů včetně samotné československé ústavy a smluv OSN.
Toto prohlášení bylo poprvé zveřejněno 1. ledna 1977. Samozřejmě to nebylo možné v tehdejších československých médiích. Text vyšel v tentýž den současně v několika prestižních západních novinách (francouzské Le Monde, německé Frankfurter Allgemeine Zeitung, britské The Times a v amerických New York Times).
„Samozvanci a ztroskotanci“
Autory znění a organizátory šíření byli:
- Jan Patočka,
- Jiří Němec,
- Václav Benda,
- Václav Havel,
- Ladislav Hejdánek,
- Zdeněk Mlynář,
- Pavel Kohout,
- Petr Uhl,
- Ludvík Vaculík
- a Jiří Hájek.
Občané, kteří se pod prohlášení Charta 77 dobrovolně podepisovali, představovali odlišná povolání, politické postoje i náboženská vyznání. Charta 77 je považována za jednu z nejvýznamnějších akcí odporu vůči politickému režimu v období normalizace po roce 1968.
Reakce na něco, co nikdo skoro neznal
O tom, že byla Charta 77 sepsána a celosvětově zveřejněna věděli členové disentu, a dále lidé, kteří poslouchali západní československé rozhlasové stanice – především rádio Svobodná Evropa a stanici Hlas Ameriky.
Zbytek populace se o Chartě 77 dozvěděl 7. ledna 1977, kdy vyšel v Rudém právu první článek o Chartě pod titulkem Čí je to zájem a znovu 12. ledna, kdy celoplošný deník Rudé právo vydal prohlášení pod často citovaným titulkem Ztroskotanci a samozvanci.
Ani v jednom sice nebyl zveřejněn obsah Charty 77, ale bylo “lidu” vysvětleno, že se jedná o: „protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu“. U mnohých lidí to byl impuls k tomu nějakým způsobem text sehnat a přemýšlet o něm.
Provolání československých výborů uměleckých svazů
Následnou akcí strany-a-vlády (vyslovovalo se jedním dechem, a to oficiálně i posměšně) bylo svolání známých osobností kulturního a zábavního života do Národního divadla. Shromážděným hercům, autorům, režisérům přečetla herečka Jiřina Švorcová (od roku 1976 členka ÚV KSČ) text nazvaný Provolání československých výborů uměleckých svazů nebo také Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru.
Obsahem nebylo nic jiného, než vyjádření loajality s komunistickým režimem a odsouzení textu Charty 77. Dne 4. února 1977 se obdobné shromáždění konalo v pražském Divadle hudby (zaniklo v roce 1990). Pěvcům, zpěvákům popu, skladatelům, koncertním mistrům, dirigentům a ostatním hudebním umělcům přednesl provolání Karel Gott.
Protože Národní divadlo a Divadlo hudby nemohla pojmout celou československou uměleckou scénu, byla tak zvaná Anticharta předkládána k podpisu dalším umělcům. Rudé právo postupně zveřejňovalo jejich jména a oblast působení.
Ne seznamech se objevila i jména umělců, kteří Antichartu nikdy nepodepsali. Proto je vždy v souvislosti s Antichartou připomínáno, že seznamy nejsou zcela důvěryhodné.
Umělci, kteří podepsat odmítli, byly později vystaveni persekucím – třeba v podobě zákazu činnosti.
Anticharta: Nepodepisovali jen umělci
Podpisových akci, které Chartu 77 odsuzovaly, se zúčastňovali i lidé mimo uměleckou sféru. A jen málokteří dobrovolně. Na pracovištích, ve školách, na vojenských útvarech, tam všude (podle vzpomínek přímých účastníků) byly podpisové akce organizovány, a to po celý rok 1977 (ještě na podzim při zahajování školního roku ve středních školách (podepisovali i nezletilí studenti) a akademického roku na školách vysokých).
Podpisové listy Anticharty byly předkládány na veřejných a výročních schůzích ROH, při zahajovacích shromážděních a podobně. A to aniž by byl text Charty 77 někde zvěřejněn. Komunističtí “pohlaváři” byli dostatečně proškoleni, aby na otázku po znění Charty 77 dokázali “po soudružsku” odpovědět.
Dlužno však připomenout, že mimo uměleckou sféru nebylo odmítnutí podpisu fatální. Byl to jen “škraloup” v kádrovém materiálu, který se ovšem s člověkem táhl až do listopadu 1989.