Od počátku dubna 1999 se mapa Kanady pozměnila. Od věčně mrazivého Severozápadního území se oddělila východní část, která přešla pod samosprávu místního obyvatelstva Inuitů, neboli Eskymáků. V jejich jazyce – inuktitštině, nese název Nunavut, neboli Naše země. Nové území má několik zvláštností. Na rozloze téměř dvou miliónů čtverečních kilometrů, pnoucích se přes tři časová pásma, žije asi 30 tisíc obyvatel a z nich 6 699 v hlavním městě Iqaluitu na Baffinově ostrově.
Samospráva má zachránit etnikum Esykmáků
Ve čtyřicetistupňových mrazech se realizovala stavba nové budovy parlamentu ve tvaru velkého iglú. Po vyhlášení samosprávy v něm zasedlo 19 zákonodárců. Smyslem samosprávy je zachránit národní charakter Inuitů, jejichž jazyk a zvyky se dostaly na pokraj zániku poté, co se od dvacátých let začali stýkat s bělošskou civilizací. Tradiční způsob života národa zvyklého kočovat a živit se lovem ryb, sobů a ledních medvědů výrazně narušil v 50. a 60. letech zákaz kočovného života.
Líc a rub „civilizace“
Předkové dnešních Inuitů se do Kanady dostali ze Sibiře přes Beringovu úžinu zhruba před čtyřmi tisíci lety a jejich tradiční způsob života založený na lovu sobů, tuleňů a ryb přetrval v podstatě až do poloviny dvacátého století, kdy jim kanadská vláda začala poskytovat lékařskou péči, vzdělání a ubytování.
V důsledku evropského embarga na dovoz tuleních kůží v sedmdesátých letech minulého století přišla podstatná část Inuitů o zaměstnání a etnikum se začalo potýkat s problémem nárůstu alkoholismu, sebevražd a pohlavních nemocí.
I přes tyto problémy se však Inuitům koncem tisíciletí podařilo na kanadské vládě získat samosprávu nad svými někdejšími územími na severu země a vytvořit zde samosprávný celek pojmenovaný Nunavut, což v domorodém jazyce znamená Naše země.
- Ještě v polovině minulého století Eskymáci, kteří se sami nazývají Inuité, kočovali. V zimě stavěli iglú a když se oteplilo, tak stany. Přitom stále kočovali za jeleny karibu nebo za tuleni. Pak se začali usazovat u bělošských osad, protože často hladověli. Kanadská vláda tento proces dotuje a dnes žijí Inuité v domcích.
- Za dvě až tři generace udělali obrovský skok z doby kamenné do moderní společnosti. V typickém oblečení z kůží chodí Eskymáci jen v zimě, která trvá osm měsíců, a jsou i čtyřicetistupňové mrazy. V létě chodí v džínsách a v tričku.
- Psí spřežení jsou vzácná a slouží většinou jen pro zábavou či jízdu turistů.
- Radikálně se změnilo postavení eskymáckých žen. Dřív se Eskymáci o ženy sázeli. Cenu žen tehdy určovala kvalita zubů. Ženy totiž musely žvýkat kůže, aby byly měkké a šlo z nich vyrobit oblečení. Žena se špatnými zuby tak byla bezcenná.
Inuit Tapiriit Kanatami
Stránek pojednávajících o Inuitech, původních eskymáckých obyvatelech severu Kanady, se na internetu sice vyskytuje poměrně dost, avšak home page inuitské organizace Inuit Tapiriit Kanatami (ITK, www.itk.ca) je přece jen výjimečná. Jedná se o svého času první stránku provozovanou přímo samotnou inuitskou menšinou, která tímto využila možnosti prostřednictvím moderního komunikačního média upozornit okolní svět na svou osobitou kulturu, historii i problémy, s nimiž se musí potýkat v současnosti.
Mohlo by vás zajímat…
Na grónské dětství mezi Eskymáky vzpomínal v knize Cesta bílým tichem dánský polárník Knud Rasmussen (1879-1933). V Grónsku se narodil a od mládí hovořil jazykem původních obyvatel, jejichž život důvěrně znal a upřímně miloval. To vše mu umožnilo stát se jedním z nejuznávanějších znalců eskymácké kultury. Výsledky svých výzkumů a výprav do Grónska a Severní Ameriky Rasmussen prezentoval v mnoha pracech, z nichž v češtině vyšly dvě popularizační (Noví lidé roku 1921 a Cesta bílým tichem v roce 1965).
S jeho pravděpodobně nejcennější knihou, trojdílnou antologií vyprávění a mýtů grónských Eskymáků, seznámili české čtenáře Viola a Zdeněk Lyčkovi ve výboru nazvaném Grónské mýty a pověsti.
Ilustrační foto: pixabay.com