Gulagy je obecné označené pro pracovní koncentrační tábory na Sibiři, do kterých byli deportováni komunistickému režimu nepohodlní lidé. Těmito tábory “prošly” desítky milionů lidí, mnozí z nich bez návratu. Životní podmínky v táborech byly nelidské. Tábory byl pod jednotnou správou oddělení tajné policie Hlavní správa nápravně-pracovních táborů (Главное управление исправительно-трудовых лагерей, zkráceceně GULag.) Podle této zkratky vzniklo i obecné pojmenování táborů – gulagy.
Co znamená slovo „gulag“
Hlavní správa nápravně-pracovních táborů, Главное управление исправительно-трудовых лагерей, zkráceceně GULag. Tak se od roku 1932 začal nazývat sovětský systém pracovních a koncentračních táborů, který Lenin a pak Stalin nechávali zejména na Sibiři zřizovat už od dvacátých let. Termín „gulagy“ jako synonymum pro stalinské lágry se rozšířil především díky jednomu z bývalých vězňů, spisovateli Alexandru Solženicynovi, který historii těchto zařízení popsal v knize Souostroví Gulag. Souostroví není v tomto případě míněno v zeměpisném, ale v přeneseném slova smyslu – soustava. Táborů byly tisíce – byly soustředěny do více než 470 táborových komplexů.
Gulagy: Neblahé dědictví dotažené ke zrůdnosti
Koncentrační pracovní tábory a místo vyhnanství na Sibiři nebyl sovětský “patent”. Komunisté jeho základ “podědili” po carském zřízení. V 19. století, v době, kdy ruští obchodníci ovládli Sibiř, měla ruská carská vláda snahu Sibiř kolonizovat. ¨
Pokusy ruských panovníků přesídlit na Sibiř část rolnictva neměly velký úspěch – zemědělství se tu uchytilo jen v několika příznivých krajích a jinak zaniklo. Proto byli ke kolonizaci použiti hlavně trestanci a utečenci. Ze Sibiře se stala obrovská trestanecká kolonie, kam putovali nejen kriminálníci, ale i političtí odpůrci carského režimu, šlechtici, kteří upadli v nemilost, váleční zajatci a posléze i příslušníci odbojných národů (například mnoho Poláků).
Bolševici sibiřskou infrastrukturu zdědili, z trestaneckých kolonií se staly pracovní tábory, pro které se vžilo označení “souostroví Gulag”.
Souostroví GULag
Souostroví GULag. Tak pojmenoval své stěžejní literární dílo Alexandr Isajevič Solženicyn (11. prosince 1918, Kislovodsk – 3. srpna 2008, Moskva).
- Měl za sebou několik let frontových bojů. Přežil.
- Pak byl ale bezdůvodně zatčen a dostal osm let “gulagu”. Poznal neuvěřitelnou „muklovskou“ říši, která zabírala větší území než evropská část Sovětského svazu. Přežil je také.
- Ze zaníceného komunisty se stal kritik a rebel, ale především spisovatel.
Jeho první dílem s tématikou gulagů byl román-povídka Jeden den Ivana Děnisoviče (1962). Vzápětí poté dostal Solženicyn stovky dopisů od bývalých vězňů. Vybral z nich 227 nejvýraznějších svědectví a začal soustřeďovat i další materiál o táborech nucených prací.
Po pádu Nikity Chruščova (1964) byl Solženicyn stále zběsileji napadán sovětskou propagandou jako „veřejný nepřítel“. Byl sledován agenty Výboru státní bezpečnosti a tyto útoky a šikany ještě zesílily poté, kdy mu byla udělena Nobelova cena za literaturu (1970). Propašoval na Západ svá díla a s nimi i rozsáhlou zprávu o sovětských koncentračních táborech (Souostroví GULag).
Milióny lidí na světě tehdy s úžasem četly toto svědectví. Jen v Sovětském Svazu a v zemích východního bloku nesměl nikdo o té hrůze vědět. Po marných pokusech umlčet rebelujícího spisovatele jej v únoru 1974 agenti KGB zatkli a dopravili do Frankfurtu nad Mohanem v západním Německu.
- Alexandr Solženicyn podal v Souostroví Gulag natolik obšírné a vyčerpávající svědectví o hrůzách sovětského vězeňství, že vzpomínky dalších obětí mohou jeho zkušenost pouze potvrzovat, sotva ji však podstatněji rozšíří.
- Román Souostroví Gulag změnil svět – pak již nikdo nemohl říkat, že neví, co se v Rusku děje.