Domů Historie Perestrojka

Perestrojka

od jezzina

Velkou, byť nepřímou zásluhu na rozkladu a posléze i rozpadu evropské části vnějšího sovětského impéria měl Michail Gorbačov, který byl v březnu 1985 zvolen v pořadí sedmým generálním tajemníkem ÚV KSSS. Jistě jeho i kohokoli jiného tehdy nenapadlo, že bude i tajemníkem posledním. V červnu 1985 vyhlásil Michail Gorbačov politiku „perestrojky“ (přestavby), a tím uvedl do pohybu události konce 80. a začátku 90. let ve východní Evropě. Perestrojka byla nestabilním přechodným obdobím, skončila všeobecnou destrukcí socialismu a nastolením více či méně demokratických vlád během podzimu a zimy 1989/90. Hlavním symbolem pádu socialismu bylo zboření berlínské zdi a sjednocení Německa.

„Komsomolec“ Gorbačov

Roku 1985 se stal nejvyšším představitelem Sovětského svazu – a tím celého bloku – Michail Gorbačov, mnohem pragmatičtější a vzdělanější politik, než bylo do té doby zvykem. I když se 55letý Gorbačov zcela vymykal výrazně pokročilému věku ostatních vedoucích politických činitelů, byl zvolen jednomyslně. Potřeba omladit stranické vedení byla všeobecně uznávána, verdikt nomenklatury tehdy zněl: „Přestárlí vůdcové, kteří nejsou akceschopní a pravděpodobně brzy zemřou, nemají už být voleni, jinak by se stranické organizace příliš hlasitě tázaly proč.“ Volba – v porovnání s věkem jiných  „komsomolce“-  však neznamenala, že by snad politbyro či ÚV chtělo změnu systému.

Že východ zaostává už není tajemství

Gorbačov si uvědomoval, že socialistické země ekonomicky a technologicky zaostávají za Západem a že jejich úpadek povede nakonec k pádu celého režimu. Tomu se pokusil aktivně čelit politikou tak zvané perestrojky (přestavby).

Šlo o to, jak trochu povolit šroub:

  1. aby lidé mohli v rámci socialismu pracovat účinněji a tvořivěji,
  2. ale přitom aby zas nezískali tolik volnosti, že by to ohrozilo existenci režimu.

Perestrojka a Praha

Vztahy Prahy a Moskvy se koncem 80. let nevyhnutelně zhoršily. Přispěla k tomu i Jakešova návštěva u Fidela Castra počátkem ledna 1989, během níž oba Gorbačovovu perestrojku označili za zradu marxismu-leninismu a projev oportunismu a revizionismu.

Gorbačov se prý o pražském vedení na oplátku vyjádřil jako o bandě, která se v osmašedesátém chopila moci a perestrojku upřímně nenávidí. Obavy konzervativců z nepředvídatelných konců byly oprávněné. Přestavba byla pokusem reformovat nereformovatelné, který přišel navíc pět minut po dvanácté. Na přelomu 80. a 90. let už o nějaký vylepšený socialismus nestáli občané ani v Československu a – jak se ukázalo – ani v Sovětském svazu.

Poslechnout nebo neposlechnout Moskvu?

Konzervativní vedení KSČ se ocitlo ve schizofrenní situaci. Už téměř dvacet let byla alfou a omegou jeho existence věrnost a poslušnost Moskvě – jí vděčilo za svou existenci. Jenže oddanost východní supervelmoci se najednou dostala do rozporu s elementárním pudem sebezáchovy. Přijmout principy Gorbačovovy perestrojky by pro normalizační vedení znamenalo politické harakiri. Otevřeně se postavit proti Gorbačovovi však také nešlo.

Zvolení Michaila Gorbačova prvním tajemníkem ÚV KSSS žádný poprask u našeho vedení KSČ nevyvolalo. Obrat však znamenal sjezd KSSS v roce 1986. Tehdy se objevily rozpaky, jak vlastně slovo perestrojka překládat do češtiny.

Ránu Gorbačov zasadil československému vedení v lednu 1987, když vystoupil s kritickou analýzou období stagnace, které bylo totožné s Brežněvovou érou. Objevily se snahy vyměnit generálního tajemníka. Už během Gorbačovovy návštěvy v Praze Gustáv Husák hovořil o svém odchodu. I Gorbačov si uvědomoval, že postavení Husáka v čele KSČ je dále neudržitelné. Reformní vedení v Moskvě však v řadách komunistických špiček v Praze nenašlo jedinou spřízněnou duši.

„Gorby“ změny nezařídil

Gorbačov však sám dobře nerozuměl poměrům ve střední Evropě. Očekávalo se, že odvolá aspoň symbolickou část sovětských jednotek rozmístěných v Československu, což neudělal. Vřelé přivítání v dubnu 1987 jej příjemně překvapilo, ale nechápal, že lidé od něj očekávají změny.

  • Druhá polovina osmdesátých let proto již nebyla ani u nás zcela klasickým socialismem, ale neustálým neumělým experimentováním ze strany státu a vládnoucí komunistické strany. Vyšlo pár knížek, které dříve vyjít nesměly, ve velmi omezené míře se začalo rozvíjet ne sice soukromé, ale aspoň družstevní podnikání, na druhou stranu zas režim přitvrdil při potlačování všech projevů nespokojenosti.

Zdroj: S využitím archivního materiálu aut.

Související

Váš názor