„Našli jsme kraj, kde zůstaneme. To je ta země, kterou jsme hledali. Země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, mlékem a strdím oplývající, země po naší vůli.“ Tak tu slavnou „hlášku“ o mléku a strdí praotec Čech nikdy nevyslovil. A jestli ano, Mistr Alois Jirásek ji ve svých Starých pověstech českých „dezinterpretoval.“ V pověsti o praotci Čechovi se nevyskytuje. A je to podloženo bádáním literárních znalců. Jak to tedy bylo s tím záhadným strdím? A jaké další okolnosti se vztahují k příchodu Slovanů, vedených praotcem Čechem, na naše území?
Jirásek napsal pověsti ve správném čase
Jak to bylo s osídlením našeho území Slovany, a proč si říkáme Češi (Čechové), zná každý absolvent základní školy. Jiráskovým Starým pověstem českým nemohl uniknout ani ten největší záškolák. Jenže pověst o praotci Čechovi má mnohem starší kořeny.
Alois Jirásek byl univerzitně vzdělaný historik, který učil dějepis na gymnáziu. Jeho důkladná znalost starých českých kronik, a zároveň umění předkládat historické události přijatelnou formou, byly velmi dobrým základem pro jeho „populárně naučnou“ literární formu.
V 90. letech 19. století byl český národ už dostatečně „obrozen“ a zájem o historii českého národa byl značný. Společnost byla vzrušena kauzou „rukopisy“. Kolektiv jazykovědců a jiných vzdělanců (byl mezi nimi mimo jiné i T. G. Masaryk) dokázal, že tak zvané Rukopisy (zelenohorský a královédvorský) byly účelově podstrčená falza, která měla sloužit (a skutečně posloužila) k povznesení národní identity Čechů v době národního obrození. Česká historie tedy byla tématem, které bylo v kurzu, a tak přijetí Jiráskových Starých pověstí českých nemohlo být vlažné.
Jirásek ovšem nevytvářel žádná falza. Použil příběhy z Kosmovy, Hájkovy a Dalimilovy kroniky. Pověst o praotci Čechovi se vyskytuje ve všech zmíněných spisech. Jirásek pověsti doplnil fakty, která znal jako fundovaný historik. A převyprávěl v řeči, která byla laickým čtenářům blízká. A mimochodem – pověsti jsou čtivé dodnes.
Praotec Čech: Co říká pověst
Stalo se přibližně asi v šestém století po Kristu. U řeky Visly, na území dnešního Polska, nastala velmi neklidná atmosféra. Samé boje, obyvatelé neměli klid, na nějž byli zvyklí a nemohli se věnovat zemědělství. Bratři Čech a Lech byli vojvodové a měli zodpovědnost za svůj lid. Proto učinili rozhodnutí odvést je z neklidné krajiny. Vydali se směrem, „kde slunce zapadá“.
Jirásek se zmiňuje jen o hlubokých lesech, bažinách a křovinách, ale když se podíváme na mapu Evropy, museli obcházet všechny naše hraniční pohoří. Není divu, že poddaní začali mít cesty dost, a tak jim Čech, aby je uchlácholil, ukázal v dálce nezalesněnou horu, která se zdvíhala z roviny jako hodně nakynutý bochník. Tam že dojdou a odpočinou si.
- V tu dobu ještě nemohl Čech tušit, že se hora nazývá Říp, nejspíš z nordického rip, hora, skála. Došli k Řípu, utábořili se pod ním (kdo zná výšku Řípu, pochopí, že se jim po dlouhé cestě nechtělo stoupat hned nahoru).
Čechovi to ráno ale nedalo a na Říp vystoupal sám. A co uviděl: nádhernou krajinu, rovinatou i zvlněnou, orámovanou věncem hor, se stříbrnou stužkou Labe. Sestoupil dolů a pravil: „Našli jsme kraj, kde zůstaneme. To je ta země, kterou jsme hledali. Země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající, země po naší vůli.“ (Ani slovo o strdí.)
A tak tam zůstali. Lidé prý se sami rozhodli, že novou zemi pojmenují po Čechovi. Jestli se bratr Lech cítil trochu ukřivděn, či zda nedělalo dobrotu, když poměrně malému společenství vládla dvě knížata, o tom se nic neříká. V pověsti se praví, že se po čase Lech sám rozhodl, že s částí lidu půjde dál. Bratři se prý loučili bolestně a s láskou. Lech odvedl své lidi severovýchodním směrem a v krajině u jezer uviděl sedět bílého orla na dubu. Chápal to jako znamení. V místě se usadili a dali vzniknout slovutnému Hnězdnu. (Jiná pověst to ale říká jinak – že se bratři rozdělili dřív, než Čech stanul pod Řípem).
A jak to s tím strdím?
Je zajímavé, že se mezi lidmi zakořenilo Čechovo prohlášení, že našel zemi mlékem a strdím oplývající. A skutečnost, že se tato – dnešním slangem – „hláška“ tak vryla lidem do paměti, že platila za bernou minci. A většina hloubavějších žáčků si lámala hlavu nad tím, co to strdí vlastně je.
- Strdí je plástev medu divokých včel.
- Fráze „mlékem a strdím oplývající“ je z Bible, z druhé knihy Mojžíšovy. Tak byla označena zem, do které Mojžíš odvedl Izraelity z egyptského zajetí.
Podle názoru literárních historiků se zkrátka ty dva citáty nějak spojily. A je zajímavé, že učitelé své žáčky neopravovali, když se „mlékem a strdím“, jako jedinou zapamatovanou větou, oháněli při zkoušení.
Že by ani učitelé Jiráska moc pozorně nečetli?